Chrámy fantazie
„Ale k čemu to vše pak vlastně je?“ zeptal se malý rozcuchaný uhaslík a navztekaně kopl velkou černou ošoupanou botaskou jako od Van Gogha do točící se mlhy okolo staršího muže.
„Jak k čemu to je?“ odpověděl čaroděd.
„No, k čemu všechny ty vytesané jeskyně s vnitřními drahokamy? Vypadá to pak, jako že nám zbývá jen ta běda se svými vynálezy.“
Čaroděd sáhl pod svůj plášť a vytáhl křišťálovou bouli na ruce.
„Pohleď.“
Uhaslík se naklonil.
Uvnitř se cosi pohnulo.
Nejprve jen malá zelená plocha. Pak les. Za ním hory. V kopicích u řek se začaly otevírat jeskyně a uvnitř nich se rozsvěcovaly drahokamy, obrovitánské síně s mramorovými oblouky a sloupy. Nekončící jaro a léto mysli, nevyjímajíc čestně selfské krále a roklinky.
„Vše po čem srdce prahne,“ řekl Černosněžník.
Boule se zachvěla a krajina zmizela.
Objevily se bubliny, v nich podivné živé stavby, bytosti, jejichž těla nebylo možné oddělit od zvířecích ani lidských, groteskní smích a zase ticho.
„Přestavíme vše, jak budem chtít! Vytesáme nové jeskyně!“
Uhaslík mlčky hleděl.
„Toto také spoluutváříš každým nádechem a výdechem, i svou imaginací, svým každým pohybem.“
Křišťálová boule potemněla.
„Však jsou také obrazy, po kterých se nedá ani mluvit,“ zasekl a zamyslel se na chvilku Č. „Po kterých je jen ticho a člověk nemůže už jen tak dál jít, aspoň po nějakou dobu ne.“
Černosněžník schoval bouli pod plášť.
„Pojďme za horu Erogon.“
UHASLÍK JEŠTĚ CHVÍLI HLEDĚL NA MÍSTO, KDE BOULE ZMIZELA. MĚL POCIT, ŽE V NÍ NĚCO JEŠTĚ ZŮSTALO, JAKO KDYŽ SE PO ZAVŘENÍ OČÍ NA OKAMŽIK UDRŽÍ BARVA SVĚTLA NA VÍČKÁCH. ZVEDL RUKU A ZKUSIL TEN OBRAZ ZACHYTIT, ALE MEZI PRSTY MU ZŮSTALA JEN MLHA.
Černosněžník rozvinul mlhy, jež jej zahalily jako kabát, a vedl v tichosti vpřed, pro uhaslíka zšeřelou krajinou všední krajnosti.
ZA PRVNÍMI KAMENY SE KRAJINA ZMĚNILA. NEBYLO TO NIC NÁPADNÉHO. JEN CESTA ZAČALA BÝT O NĚCO UŽŠÍ A MLHA SE DRŽELA NÍŽ U ZEMĚ. UHASLÍK SI UVĚDOMIL, ŽE UŽ NEMYSÍ NA JESKYNĚ. PŘED NÍM BYLA JEN ŠEDÁ SKÁLA A ČERNÁ ZÁDA JEHO PRŮVODCE.
Skaliny se uskupovaly směrem nahoru, přesně, jak Černosněžník nakračoval.
Noc a den
Brzy po tom, co vykročili, vysoko nad nimi vyskočil zpoza skály tygr, zpozoroval Uhaslík.
Nebylo jasné, je-li také z kamene, pro své hranaté linie jako z pazourku, ale každopádně byl živ a plížil se k nim.
Jak prudce vyskočil, Uhaslík vykřikl, když v tom pochopil, že není cílem, že tygr skáče na antilopu za nimi.
Jak tygr dopadl a své drápy zaťal do své kořisti, scéna pohltil oheň a U. uviděl krásný milenecký pár ve vášnivém objetí.
Žena sedící na svalnatém muži, objímající ho okolo krku, a on ji držel za široké boky, a její dlouhé zrzavé, lehce vlnité vlasy, jí padaly po zádech až k jeho rukám.
V obraze nebylo Uhaslíkovi úplně jasné, kde přesně končí prsty muže a kde začínají plameny ohně, které vše olizovaly jako vyprahlými jazyky.
Uhaslík se jen s ostychem otáčel za Černosněžníkem, jako by se ptal, co má dělat, nebo kam se schovat, když se náhle stal součástí takovéhoto nečekaného výjevu.
Však Černosněžníkovy oči byly temné a nehnuté, jako by ani nic neviděl, nebo kdyby ho to ani v nejmenším nevyvádělo z míry.
UHASLÍK SE OHLÉDL JEŠTĚ JEDNOU. TYGR UŽ NEBYL TYGR A PÁR UŽ NEBYL PÁREM. NEBO MOŽNÁ BYLI VŠÍM TÍM STÁLE, JEN JEHO OČI SE MEZI TĚMI TVARY NEMOHLY ROZHODNOUT. CHVÍLI VIDĚL DRÁPY, CHVÍLI PRSTY, CHVÍLI OHEŇ. PAK SE JEDEN Z PLAMENŮ ODDĚLIL OD OSTATNÍCH A VYŠPLHAL PO SKÁLE VZHŮRU. UHASLÍK ZA NÍM OČIMA ŠEL, AŽ SI UVĚDOMIL, ŽE ČERNOSNĚŽNÍK UŽ STOJÍ O NĚKOLIK KROKŮ DÁL.
Muž a žena splývali v jakýsi světlejší bod.
Nějaké hořící srdce.. Přemýšlel U.
Nebo jejich srdce překrývající se, splývající v jedno v plamenech?
Jak se díval do onoho žáru, vše dostávalo osudový rozměr a říkal si, že tak, právě tak se má žít, právě v tom ohni se mu promítla celá pokolení a syrovost života.
Uhaslík nemohl odtrhnout oči. Náhle cítil i on, že žár dopadal až k němu a oživoval ho tak, že si přál stále víc a víc, a pomalými kroky přistupoval blíž k páru.
Když už byl však jen pár kroků od nich, skoro na dosah ruky, náhle bylo zjevení moc ostré pro jeho oči a cítil, jak žilky v očích mu začínají praskat. V jeho velkých typicky uhasličích očích cítil nesnesitelnou bolest, a když se svou chlupatou rukou dotkl tváře, spatřil na rukách krev a věděl, že již dál nemůže, chce-li přežít.
A náhle i pár před ním se začal pomalu otáčet, jako by ho zpozoroval, a Uhaslík cítil intenzivně stud, a plameny, jako by rozrušily i rovnováhu skal, které se nyní v kusech kamení slétaly na něj.
Když už myslel, že bude zavalen, chytil ho Č. za flígr kabátu a silnou šlachovitou rukou jím škubl směrem k sobě, na kámen pod svou nohou, a zachránil jej tak před krupobitím kamenů.
„Tudy, Haslo, copak jsem ti neříkal, ať se nezdržuješ? Pojď za mnou.“
UHASLÍK SE JEŠTĚ CHVÍLI DRŽEL ČERNOSNĚŽNÍKOVA KABÁTU. KOUSEK KAMENE MU SKLOUZL Z RAMENE A ODKUTÁLEL SE DO TEMNOTY. POSLOUCHAL, JAK NĚKDE DOLE NĚKOLIKRÁT DOPADL, A PAK UŽ NIC.
Šli a teď už vše zmizelo a zavládlo ticho.
Byl slyšet jen jejich dech a jejich kroky dopadající na kámen.
Pomalu končil den.
„To by se přeci jen ale dalo ovládnout,“ mihlo se vzpurně hlavou Uhaslíkovi, ale byl rád, že Černo přeci jen zakročil.
MLHA SE NA OKAMŽIK ZVEDLA A UHASLÍK UVIDĚL, ŽE CESTA PŘED NIMI NENÍ CESTOU VŮBEC. JEN NĚKOLIK KAMENŮ VISÍ V TEMNOTĚ ZA SEBOU TAK, ŽE JE MOHLI POVAŽOVAT ZA SCHODY. ČERNOSNĚŽNÍK NA NĚ VSTOUPIL, JAKOBY TAM BYLY OD VĚKŮ. UHASLÍK PO NĚM. KÁMEN SE POD NÍM NEPATrně ZACHVĚL, ALE UDRŽEL HO.
Mlhy, které se rozestoupily po tom, co se Černosněžník zvedl, se ještě úplně nevytratily, a nyní kolem nich nehlasně kroužily a obklopovaly je spolu s temnotou v nečasí skal.
Vlastně to celé bylo jen prázdno, spíš temné prázdno, z čehož se vynořovaly obrovské balvany a hravitační silou následovaly bosé nohy Černosněžníka, jak stoupal vzhůru.
I kameny okolo přišly U. nyní takové průsvitné a nějak z jednoho a toho samého materiálu, z kterého byl i on sám, když nenechal mysl, aby nic přidávala nebo vysvětlovala.
Bylo to jako by to doopravdy cítil až v morku svých uhasličích kostí.
NĚKDY SE MU ZDÁLO, ŽE JEJ KÁMEN POD NOHOU NESE. JINDY MĚL POCIT, ŽE JE TO ON, KDO NÁSLEDUJE KÁMEN. NIKDE NEBYLA ŽÁDNÁ ZEM, DO KTERÉ BY SE DALO KOPNOUT, ŽÁDNÁ HRANA, O KTEROU BY SE DALO OPŘÍT. PŘESTO KAŽDÝ DALŠÍ KROK NĚJAK VZNIKL.
Uhaslík natahoval svou zčernaloz ruku do dáli a přišlo mu, že něco jako věčnost bylo nadosah, jakýsi malý zlatý bod v dáli.
Však nemohl dosáhnout, ani svou dlouhou rukou a dlouhatánskými hubenými spálenými prsty. Ať se snažil, jak chtěl, vždy světélko jen zakroužilo kolem jeho kostí a pak se opět nenávratně usadilo v dáli.
„Možná ona jasná linie běžně nad naší hlavou je fuč, a to je celé..“ uvažoval.
Ale co pak pojí schod ke schodu, krok k dalšímu kroku.
Je jen jediný schod?
UHASLÍK SPUSTIL RUKU. ZLATÝ BOD ZŮSTAL NA STEJNÉM MÍSTĚ, AŤ UŠEL KOLIKKOLIV. CHVÍLI HO TO ROZČILOVALO, ALE PAK SI VŠIML, ŽE ČERNOSNĚŽNÍK SE TAKÉ NEPOHYBUJE TAK, JAK SI PŮVODNĚ MYSLEL. JEHO POSTAVA SE PŘIBLIŽOVALA A VZDALOVALA V ZÁVISLOSTI NA TOM, JAK SE MĚNILA MLHA.
Však nebyl si také vůbec jist, do jaké míry ho takto jen Černo vede, či klame, jestli to není zas jen silou jeho víry, jak tento celý prostor, tato sféra či bublina mysli, drží pohromadě..
„Není to jen, že jsem přistoupil na jeho hru, jeho definice, že jsem vůbec schopný nyní po právě takovýchto kamenech také kráčet?“ přemítal Uhaslík.
Po cestě u nohou zahlédl dva malé kaménky, asi odštěpky schodů, nebo útesů okolo, a vzal je do ruky a začal s nimi o sebe křesat, jako by se snažil tak sjednotit tento prostor s tím, z kterého byl před chvílí Černem vytržen – nebo vykřesat ve svém nitru jiskru, kde už vše bylo pohaslé, jak bylo nevyhnutelně dáno jeho rodu.
Nebo se snažil vykřesat jiný druh ohně?
„Viděl jsi to také Černo?“ ptal se Uhaslík s planoucíma očima?
„Vem si třeba, jak naši přátelé Kirk a Gart nacházejí cestu mezi všemi extrémy,“ odpověděl hádankovitě Černosněžník.
UHASLÍK SE ZAMRAČIL. KŘESAL KAMENY JEŠTĚ CHVÍLI, AŽ MU Z JEDNOHO ODLÉTLA MALÁ JISKRA. JISKRA SE V PRÁZDNÉM PROSTORU NEZTRATILA. CHVÍLI VISILA MEZI NIMI A PAK ZHASLA.
Jak šli a šli beze slov, jen krok za krokem.
Pomalý krok a další krok.
Nádech, výdech, a znovu, v hlubokém soustředění, pomalu jeho pozornost upadala, a upoutala ho obrovská zapadající slunce nad Černosněžníkovými černočernými vlasy.
Svítila všemi odstíny žluti a červené.
Musel zastavit krok a spočinout.
Pěknou chvíli jen stál, i když mu Černo unikal v dáli.
„Ó božská hravitace, jež nám předeš cestu, ó fyzikální záhony přírody.“
SLUNCE SE PŘITOM NEPOHYBOVALO. NEBO SE MOŽNÁ POHYBOVALO PŘÍLIŠ RYCHLE. UHASLÍK TO NEDOKÁZAL URČIT. ČERNOSNĚŽNÍKOVY VLASY JEŠTĚ CHVÍLI HOŘELY NA JEHO POZADÍ, PAK SE BARVY ZAČALY STAHOVAT K ÚTESŮM. UHASLÍK ZŮSTAL STÁT, JAKO BY NA NĚCO ČEKAL.
Pak začal být unavený, jako tomu bylo většinou, a pomalu se obracel dohnat svého druha.
A brzy vnímal už jen prachobyčejná hasnoucí slunce nad útesy, červená přecházející v čerň a šeď. Náhle to byla slunce, která znal a vídal pořád znovu.
Otevřel svá ústa s pěti velkými zuby ohraničená bohatým zatočeným vousem, který připomínal oheň ve větru, a mocně zívl.
Přes Západ pomalu přešel stařík o holi, jim dobře známý, bledý Ennui, jehož stín nyní již také pomalu mizel. A s ním zmizel ze světa i všechen úžas jako vždy.
A Uhaslík zas na sobě pocítil všechny květy denního cla.
CHVÍLI NEŠEL. JEN SE DÍVAL, JAK POSLEDNÍ ČERVENÝ OKRAJ SLUNCE ZAPADÁ ZA SKÁLU. NEBYLO NA TOM NIC ZVLÁŠTNÍHO. PRÁVĚ TO HO UNAVOVALO NEJVÍC. VĚDĚL, ŽE ZÍTRA BUDE TOTÉŽ SLUNCE ZASE VYCHÁZET. VĚDĚL TO TAK DOBŘE, AŽ SE MU Z TOHO CHTĚLO SPÁT.
Jen mlčky pokračoval v dál, až postupně dohnal i Černosněžníka.
Stál tam vysoký a hubený a U. si uvědomoval, že je víc brouk než člověk, aspoň svým vzhedem.
Velké lesklé krovky jako kabát, hubene nohy a ruce brouka, však pohyb a postoj byly spíše lidské.
A obličej přes všechny zvířecí rysy brouka měl také vznešenost člověka, nebo čaroděje.
Černosněžníkovy temné oči jak dvě srudny v noci se zahleděli přímo do Uhaslíkových jasně modrých očí, jako dvou modrých žhnoucích uhlíků.
„Kde se couráš, Haslo, nemáme času nazbyt! Čas neúprosně běží, a jak víš, jsme očekáváni.“
„Já vím, vždyť už jdu“ odbil ho U.
ČERNOSNĚŽNÍK SE OTOČIL A UHASLÍK SI VŠIML, ŽE POD ČERNÝMI KROVKAMI SE MU PŘI CHŮZI POHYBUJE NĚCO, CO PŘIPOMÍNALO KŘÍDLA. NEBYLO VŠAK JASNÉ, ZDA JE NĚKDY POUŽÍVÁ. PAK UŽ SE ZNOVU ROZEŠEL.
Když našlapoval U. na další neobvykle obrovský a vápencovitě světlý schod, který mu hravitace přibila pod nohu, málem si nevšiml mikrobouře, jež se od kotníků vynořila, z malých symbolů kamínků, či zrnek písku imaginace, slov určité poskládané logiky, a v nich celý jeho svět, jako ve víru, se proměnil v drtivou i osvobozující přítomnost.
Černo si musel nasadit kloubouk hloubš do čela, a zabalit se do svého velkého šedivého kabátu, jelikož všude fučel studený silný vítr.
VÍTR PŘIŠEL TAK NÁHLE, ŽE UHASLÍK NĚKOLIKRÁT ZTRATIL ROVNOVÁHU. MALÉ KAMÍNKY SE ZVEDALY ZE SCHODŮ A NARÁŽELY MU DO KABÁTU. JEDEN SE MU ZACHYTIL VE VOUSU. CHVÍLI SE HO POKOUŠEL VYNDAT, ALE PAK TO VZDAL. ČERNOSNĚŽNÍK HO NEČEKAL.
„Cos to Černo vybral za cestu? Já myslel, že jdeme přímo! Zatím se mi zdá spíš, že mne chceš buď osmahnout, nebo chceš aspoň abych mel omzrliny na svých spálených prstech, nebo se mě chystáš nějakým nenápadným zoůsobem nadobro zbavit..“ ušklíbl se U, ale hlas zmizel ve větru.
Vše kolem něho bylo nyní opět malinko lehčí, i ty útesy v dálce, vše ztratilo svou mystickou hloubku, ale jaksi nabralo na intenzitě. Vše kolem se jen tak lehce vznášelo jako mraky. Silně si uvědomoval hranice kamenů, na kterých stál, a propast pod nimi.
„Možná nejsem hlubinně spjat se vším, jak psali rytci uhaslíci všech pokolení.“ mihlo se mu šišatou hlavou.
„Každá chvíle hasne a rodí se nanovo.
Věčný návrat Ničeho.“
ZVEDL HLAVU. VÍTR NA CHVÍLI USTAL A UHASLÍK USLYŠEL JEN VLASTNÍ DECH. PAK NĚKDE V DÁLI PRASKL KÁMEN. NEVĚDĚL, ZDA PRASKL POD NĚČÍ NOHOU, NEBO SE ROZPADL SÁM.
„Za chvíli už tam budeme,“ zahřměl Č. „Pojď. Co si tam zas mručíš pod vousy..“
Schody skalin se nyní točily rychleji do dálek před nimi v čaroprázdnu, jež se mu zdálo temné.
Ale kdo vlastně načrtl barvu prázdna?
Není její barva spíš čisté světlo, nebo jakási bíložlutá, či zlatá, nebo černá, s prosvítající bílou po okrajích?
Jaká je barva „prostoru“, kde hasnou všechna světla a všechny koncepty?
Jak se vznášeli nad propastmi, se schody přilétajícími přímo pod jejich nohy ve vzduchoprázdnu, náhle zahlédl U. v dáli jakési město, či shluk budov, majestátních a elegantních tvarů, hrajících všemi barvami symetriemi.
U zůstal němý stát v údivu.
NEŘEKL NIC. ČERNOSNĚŽNÍK TAKÉ NE. MĚSTO SE PŘED NIMI NEPŘIBLIŽOVALO, PŘESTOŽE SCHODY POD JEJICH NOHAMA MIZELY STÁLE RYCHLEJI. JEDNA Z VĚŽÍ SE NA OKAMŽIK ROZSVÍTILA A ZASE ZHASLA. UHASLÍK SI UVĚDOMIL, ŽE ZADRŽUJE DECH.
Παιδούπολη
„To je Παιδούπολη“ špitl Č.
„Pojďme tam, aspoň na chvíli,“ vykřikl U.
„Tam není chvíle, vůbec čas tam není. Estrid nás už očekává,“ trval na svém Č.
„Jen nahlídnem,“ oponoval U a rázně vykročil sám, náhle okamžitě přenesen ke vstupní bráně, dokonalému oblouku, či byl to také kruh, jen vedený pod zemí dál a propojen?
PŘED BRANOU SE NA OKAMŽIK OHLÉDL. ČERNOSNĚŽNÍK STÁL DALEKO ZA NÍM, TAK MALÝ, ŽE VYPADAL JAKO ČERNÝ HMYZ NA BÍLÉM KAMENI. PAK UHASLÍK VSTOUPIL.
Jen co Uhaslík prošel, jeho oči se proměnily a všude okolo se vznášely celistvé tvary a geometrie bytostí, která byla také jaksi definována úžasným detailem.
Vše bylo nové, každá tvář, každý tvar.
Vše bylo nepoznané, bez předpojetí, viděné vždy jednou a naposledy.
Každý tvar i tvář svůj celý příběh beze slov, děje, jako konečná destinace pro prahnoucí srdce.
Mrak ke kterému zvedl oko, bílošedivá veličina, tiše plující po modři, krása a nevyslovitelno, jakoby žitý dotaz jakto a proč právě takto, v každém kousku prostoru, kde i prostor se sám sebe tázal proč zrovna prostor takto a jak?
Byl to ten mrak poprvé viděný, když byl dítě v Modřanech před stánkem na langoše napřímo a celý naprosto nahý, jen jeho!
A V TOM OKAMŽIKU SE MU ZDÁLO, ŽE CELÉ MĚSTO ZADRŽELO DECH. JEDNA BYTOST SE NA NĚJ PODÍVALA. MĚLA TVÁŘ, KTEROU ZNAL, A PŘECE JI NIKDY NEVIDĚL. USMÁLA SE. UHASLÍK CHTĚL UDĚLAT KROK K NÍ, ALE POD NOHOU NEMĚL NIC.
Náhle byl však vyrván zpět a stál opět u Černosněžníka.
(„To je svět pravého pohledu prázdna, beze slov, bez konceptů, bez jakéhokoliv předpochopení, svět zmytologizovaný všemi tvými předchůdci a předky – svět dudládarmy, svět dětí a snů ještě nenarozených. )
„Jen místní zde si mohou být trvaleji. Pojď, jdeme dál,“ zavelel tento vysoký čaroděd.
„Však i já to tu znám, i já bych to zvlád!,“ bránil se U.
ČERNOSNĚŽNÍK UŽ BYL O NĚKOLIK KROKŮ DÁL. UHASLÍK SE ZA NÍM ROZBĚHL, ALE MĚSTO JEŠTĚ CHVÍLI VIDĚL ZA ZÁDY. JEDNA Z JEHO VĚŽÍ SE ZRCADLILA V JEHO OKU, PAK SE ZMENŠILA NA BOD A ZMIZELA.
Jak vyrazili opět v dál, jeho srdce krvácelo ztrátou, města, i všech těch tváří, které tak důvěrně znal, a které už nejsou, i těch všech, kteří mohli být, však nejsou – těch zemřelých před porodem, tváří které jen tolikrát snil.
„Ztráta je dar,“ bleskurychle se obrátil Č. a v černé spálené ruce se mu zjevil pulzující drahokam.
Vyrval jej ze skal, útesů.
„Ztráta je šrám,“ pokračoval a spálená ruka drahokamem krvácela, jizvila se, i na skráni se rodily šrámy a krvácely a poté jizvily, stahovaly, a skrze ně prosvítalo jakési stříbrné světlo jako z onoho drahokamu, jako by prosvítaly šedivé a bílé vlasy v pohádkách.
Náhle již kámen v ruce nemohl dál udržet a drahokam vpadl do Menepposova těla, celého vrásčitého nyní a spáleného, tak zestárlého, jako tělo tak mladého vojáka příchozího z propasti fronty Oukrajiny.
Až i z průsvitného srdce v jeho hrudi nyní prosvítaly zacelující se šrámy.
A náhle se vše zacelilo, jen černokněžníkův, Meneppův postoj, i pohyb byl trochu jiný a do míst, kde byly před chvílí šrámy, byl vepsán jiný, strašlivý půvab, síla a skrývané tajemství, jako žhavou ocelí, stejně jako u jeho otočení, pohybu zády k U.
„Estrid čeká,“ zavelel.
A determinace v jeho hlase zněla jinak, v tónu hlasu byla jiná energie, jiný odstín, kterému nebylo dovoleno oponovat.
UHASLÍK SI VŠIML, ŽE TAM, KDE DŘÍVE BYLA KREV, UŽ NENÍ NIC. JEN HLADKÝ POVRCH. ALE KDYŽ SE ČERNOSNĚŽNÍK POHYBOVAL, VYPADALO TO, JAKO BY POD NÍM JEŠTĚ NĚCO ZŮSTÁVALO. UHASLÍK SE NA TO CHTĚL ZEPTAT, ALE ČERNOSNĚŽNÍK UŽ ŠEL.
A opět vykročili po oněch schodech, jež se slétaly k nim.
Však Uhaslík byl již opět jinde a udělal velkou duhovou bublinu ze svých uhasličích slin a foukl ji na Č.
„Bublina?“ zeptal se nechápavě Černosněžník.
„Hraješ si na ďítě zas co našlo svůj bublifuk?“
„Přesně. A vůbec ne.
V tom je vše, jen se zadívej. Mikrosféry a primární prostor. Jde o to, jaký prostor, jakou sféru, bublinu, vytváříme, z barev myšlení a tekutin činů. O to tu jen jde.“
BUBLINA SE NEJPRVE VZNÁŠELA MEZI NIMI. ODRÁŽELA V SOBĚ ČERNOSNĚŽNÍKOVY KROVKY, UHASLÍKOVY MODRÉ OČI I KOUSEK BÍLÉHO SCHODU. PAK SE DOTKLA KAMENE A PRASKLA. NA OKAMŽIK ZŮSTALA NA JEHO POVRCHU JEN TENKÁ DUHOVÁ VRSTVA.
Náhle zacítil opět velkou svobodu, ale i smutek? Když zvedal hlavu ke hvězdám, všechno kamení se pohybovalo chaoticky, bez řádu, beze smyslu, jen sem a tam a naráželo do sebe a tříštilo se až mu prach smrtelnosti padal na klobouk. Vše bylo cizí neznámé, jeho rod, jen nahodilost.
(Všechna mystéria okolo lásky, touha po celistvosti predeterminována vztahem plodu v lůně, jakousi předpsychologií, která nám vtiskne původní pojem jednoty, a předurčí tak všechnu touhu po ztrátě této jednoty, z níž jsme vzešli?)
A pak ty pohledy všech těch mikro a makro teleskopů, perspektivy třetí osoby.
Černa jako by téma vysloveně nezajímalo, mizel v dáli a vzdaloval se.
Proto U. sundal z krku a pomalu do dálky rozložil jeden takový obrovitánský teleskop a namířil jej v dál, aby se opět lépe zorientoval, omylem ho však po letmém přejetí skal po pravici zaryl Černosněžníkovi přímo do hlavy.
„A teď se ti podívám přímo do nitra!“
„Dej to pryč!“ odstrčil olbřímí kovový tubulus Č., protože mu ho právě U. omylem tvrdě vryl do zátylku, až ho to zabolelo.
„Tím uvidíš kulový.“
„No a to je právě ono,“ pokračoval U.
( „této perspektivy, která vyjme, zgeneralizuje pozorovatele v obecné oko, které se dívá, a nechá ho definovat, vymezovat celý vesmír s pojmy jako vědomí, mozek a tak dále, podle takto obecného, viditelného, a samozřejmě také pěkně skrytých pohádek.“)
Uhaslík se podíval na dva kameny u svých nohou.
„Jsou to vlastně taky takové dva křemeny, které by o sebe člověk mohl křesat.“
Pohled z tvého, nebo jakéhokoliv oka na mě, a pohled mne samého na mne, Uhaslíka.
ČERNOSNĚŽNÍK SI OTŘEL ZÁTYLEK A PODÍVAL SE NA UHASLÍKA TAK, ŽE TEN RADĚJI TELESKOP ZASE STÁHL. NĚKOLIK OKAMŽIKŮ ŠLI BEZE SLOVA. PAK UHASLÍK JEDEN Z KŘEMENŮ ZVEDL A STRČIL SI HO DO KAPSY. DRUHÝ NECHAL LEŽET NA SCHODU.
Estrid
Postupně se prostor před nimi uzavíral a byli obklopeni dvěma ostře tvarovanými skalami.
Na hřebeni jedné již byli vidět ohně příbytku Estrid.
Č. zrychloval krok netrpělivě a došli k hlavní brance a pak zaklepali na malá kulatá dvířka.
ZEVNITŘ SE OZVALO NĚCO JAKO KROKY, ALE POTOM SE ZASTAVILY. UHASLÍK SE PODÍVAL NA ČERNOSNĚŽNÍKA. TEN JEN ČEKAL. NAKONEC SE ZPOZA DVEŘÍ OZVALO POMALÉ ZATAHÁNÍ ZA KLIKU.
Náhle byla jejich zkušenost zásadně proměněna.
Vše bylo niterně plné a konejšivě uspokojené.
Vše, zdi, předměty obydlí, oheň, římsy, v pohybu a zároveň přesto jaksi v klidu, na svém místě, v pohybu i v naprostém klidu, jako doma.
UHASLÍK SE NA CHVÍLI ZASTAVIL U DVEŘÍ. Z VENKU JEŠTĚ SLYŠEL VÍTR, ALE UVNITŘ BYLO SLYŠET JEN PRASKÁNÍ DŘEVA. PŘIŠLO MU, ŽE KAŽDÁ VĚC V MÍSTNOSTI MÁ SVÉ MÍSTO NE PROTO, ŽE TAM BYLA POSTAVENA, ALE JAKO BY SE NA NĚM SAMA ROZHODLA ZŮSTAT.
Vešli dovnitř k Estrid a usedli k ohni.
„Je to vždy ta samá otázka: Jak udržet plamen hořet, aniž by vše schořelo moc rychle, a zavládl chlad a prázdnota v popelu, ještě i mezi těmi žhnoucími uhlíky, mezi uhlíky jako rozpálenýma očima mysli. Jak nechat přesně akorát vzduchu plamenům, aby je prostor neudusil,“ promluvila náhle Estrid, jak hleděli mlčky na oheň.
„Tak jest,“ odvětil Černosněžník. „Zároveň i samotné ohraničení ohně, meze, tedy samotný krb je třeba vnímat, celou onu roli, jež tvaruje oheň a zároveň ho svazuje. Byl i filosof, který věřil, že věc se odehrává jen mezi póly kde na jedné straně vládne oheň a dál už jen bolest, a na druhé popel a absolutní chlad.“
UHASLÍK SE NEDÍVAL NA ESTRID ANI NA ČERNOSNĚŽNÍKA. DÍVAL SE DO OHNĚ. JEDEN UHEL SE ODLOMIL A SKUTÁLEL SE K NĚMU. ESTRID HO BEZ SLOVA ZVEDLA KLEŠTĚMI A VRÁTILA HO ZPĚT. UHASLÍK SI VŠIML, ŽE PO TOM, CO TO UDĚLALA, PLAMEN HOŘÍ JINAK. NE VÍC. JEN JINAK.
Po tomto zjevení sešli dolů po schodech do údolí do vod pošetilých bohů a nasedli do malé loďky.
Ervin se náhle probudil, jako když blesk uhodí do stromu a všude byla jen tma a jen malé škvíry, spáry, kterými prosvítalo světlo, prostor, který byl ale zcela uzavřen.
Náhle ho popadl děs, že se náhle probudil do cizí dimenze a je v ní naprosto opuštěn.
Srdce se mu hlasitě rozbušilo. Uklidnil ho až hlas Estrid z kuchyně, který ukotvil jeho existenci.
CHVÍLI NEVĚDĚL, KDE JE. HLAS Z KUCHYNĚ SE OZVAL JEŠTĚ JEDNOU. PAK ZASLECHL CINKNUTÍ HRNKU O HRNEK A NĚKDE VENKU VÍTR. TMA UŽ NEBYLA ÚPLNÁ.
Tiger, Tiger, burning blight
in the forests of the light
Michael po dlouhé noci pomalu umýval nádobí v sešeřelém bytě s prosklenými okny, vysoko nad zemí.
Byl to velice luxusní byt kousek od burzy na Manhattanu.
Do bytu dopadaly jen světla vnějších neonů.
Přemýšlel, že přese vše se nikdy neodcizil sám sobě, nebo přírodní energii v sobě samém. Nebo tak nějak aspoň to cítil.
Nikdy se nenechal svázat názory druhých, nebo imaginacemi o štěstí současnosti.
Právě procházel těžkým obdobím již třetího rozvodu, ale ničeho nelitoval, i když se cítil jako tygr, který právě roztrhal dvě antilopy.
Však tak to bylo mimo jeho kontrolu, tak kázala příroda v něm.
V každé z manželských epizod začal vždy nakonec oheň vášně pohasínat a pak nebylo možné odolat nějaké jiné mladší lvici, jež se přehnala přes hlavní třídu.
Ale moralizování jeho blízkých mu přišlo relevantní asi jako současná vláda.