Proč se vůbec zabývat vědomím?
K mezím vysvětlování, perspektivám a metodologickému agnosticismu
Vlastně by nebyl žádný zvláštní důvod se vědomím zabývat, pokud by měly pravdu silné naturalistické perspektivy současných přírodních věd, podle nichž je vědomí pouze vedlejším produktem mozkové aktivity, plně vysvětlitelným v rámci neuronálních mechanismů. Pokud by bylo možné vědomí beze zbytku popsat jako emergentní funkci biologického aparátu, pak by se otázky jeho podstaty, smyslu či limitů zredukovaly na technický problém, jenž čeká na dostatečně pokročilé experimentální nástroje a teoretické modely.
Tento argument je legitimní a nelze jej jednoduše odmítnout. Je zcela možné, že se v budoucnu podaří propojit subjektivní prožitky s přesně lokalizovatelnými mozkovými procesy, podobně jako dnes dokážeme vysvětlovat jiné komplexní přírodní jevy – například vznik unikátních struktur sněhových vloček z kvantově-fyzikálních vlastností molekul vody. Někteří autoři dokonce spekulují, že k plnému pochopení vědomí může chybět dosud neznámý fyzikální princip, hlubší porozumění kvantové realitě či sjednocení obecné relativity s kvantovou teorií.
Přesto se zde objevuje zásadní trhlina. Vědomí totiž není pouze dalším objektem v řetězci příčin a následků, ale nese neoddělitelnou subjektivní kvalitu – fenomenální aspekt, který se dává pouze z perspektivy první osoby. Právě tento rozměr, často označovaný jako qualia, uniká třetiosobním metodám fyziky a neurovědy. Jak upozornil David Chalmers, problém vědomí zde není jen „lehkou“ otázkou mechanismu, ale tzv. těžkým problémem: proč a jak vůbec fyzikální procesy doprovází subjektivní prožívání. Tento rozdíl mezi vysvětlením funkce a porozuměním zkušenosti zůstává otevřený a nelze jej jednoduše obejít příslibem budoucího pokroku.
Temnota pojmu a pluralita teorií
Současné bádání o vědomí – ať už ve filozofii, neurovědě či kognitivní vědě – je charakteristické zvláštním paradoxem: čím více teorií vzniká, tím zřetelnější je jejich vzájemná nekompatibilita a omezenost. Klasický materialismus (J. J. C. Smart, U. T. Place) se pokoušel vědomí přímo identifikovat s mozkovými stavy, emergentní materialismus (John Searle, Terrence Deacon) mu přiznal vyšší úroveň organizace, avšak bez vlastní kauzální autonomie. Eliminativní materialismus (Paul a Patricia Churchlandovi) naopak zpochybnil samotnou legitimitu pojmů mentální zkušenosti.
Funkcionalismus (Hilary Putnam, Jerry Fodor) chápal vědomí skrze jeho roli v systému, prediktivní zpracování a model „Bayesian brain“ (Karl Friston, Andy Clark) zdůrazňují inferenční povahu mozku. Enaktivismus a teorie 4E kognice (Francisco Varela, Evan Thompson) kladou důraz na vtělenost, situovanost a aktivní spoluutváření světa. Fenomenologie (Husserl, Merleau-Ponty) se vrací k samotné struktuře zkušenosti, zatímco různé formy monismu, panpsychismu či idealismu (James, Russell, Chalmers, Goff, Šankara, Schopenhauer) se pokoušejí překlenout propast mezi fyzikálním a mentálním na ontologické úrovni.
Společným rysem těchto přístupů je jejich částečná úspěšnost a současně nevyhnutelná slepota. Každý z nich osvětluje určitý aspekt fenoménu vědomí, avšak žádný nemá právo nárokovat si jeho vyčerpávající vysvětlení.
Perspektiva, kultura a Nietzscheho dědictví
Z tohoto hlediska je cenný antropologicko-biologický pohled autorů, jako jsou Peter Sloterdijk či Bernard Williams, kteří upozorňují na historickou a kulturní podmíněnost našeho myšlení. Jejich nepřímým předchůdcem je Friedrich Nietzsche, jehož naturalismus a perspektivismus kladou důraz na zprostředkovanost veškerého poznání jazykem, hodnotami a životní situací poznávajícího.
Nietzscheho přínos nespočívá v přesnosti jeho teorií, nýbrž v radikálním narušení iluze „pohledu odnikud“. Každé poznání je vždy poznáním z určité perspektivy. Tento vhled zůstává platný i dnes a představuje důležitou korekci jak scientismu, tak metafyzických absolutismů.
Subjektivní zkoumání: buddhismus a zen
Na opačné straně spektra stojí tradice buddhismu, zenu a obecně východní filosofie, které berou vážně systematické zkoumání vědomí z perspektivy první osoby. Poznatky o pomíjivosti, ne-já a vzájemné souvztažnosti jevů vykazují pozoruhodnou konzistenci napříč kulturami a historickými obdobími. Zkušenosti meditativních stavů – rozpuštění ega, narušení duality subjekt–objekt či pocit jednoty – nacházejí paralely i ve změněných stavech vědomí vyvolaných psychotropními látkami.
Zde je však nutná opatrnost. Tyto tradice mají tendenci přehlížet roli jazyka, kultury a konstruktivních procesů, jež spoluutvářejí samotnou zkušenost. Jak upozorňuje Evan Thompson, hrozí zde nebezpečí projekce lidských přání a emocionálních potřeb do metafyzických tvrzení o povaze reality. Zkušenost sama o sobě ještě negarantuje ontologickou pravdu.
Přesto by bylo chybou tyto vhledy redukovat na pouhé kulturní konstrukce. Jak naznačuje Bernard Williams, fenomenologické poznání může být univerzálně pravdivé nikoli v metafyzickém, ale v lidském smyslu: vypovídá o tom, jak se svět jeví bytostem s naším typem zkušenosti. V tomto smyslu zůstávají buddhistické vhledy do pomíjivosti a ne-já hluboce relevantní, i když neopravňují k definitivním ontologickým závěrům.
Metodologický agnosticismus jako epistemická ctnost
Z výše uvedeného neplyne žádná nová teorie vědomí ani řešení jeho „těžkého problému“. Plyne z toho však něco zásadního: žádný současný přístup nemá právo na finální ontologická tvrzení o povaze vědomí. Metodologický agnosticismus zde neznamená rezignaci na poznání, ale disciplinovanou zdrženlivost vůči neospravedlněným závěrům.
Každý z přístupů – neurovědecký, fenomenologický, buddhistický či filosofický – je cenný jako metoda zkoumání, nikoli jako definitivní výklad reality. Jejich smyslem není uzavřít otázku vědomí, ale postupně zpřesňovat naše chápání jeho fenomenální struktury: jak se svět ukazuje, jak jej zakoušíme a jaké jsou meze tohoto zakoušení.
Negativní teze a vymezení hranic
Z této pozice lze formulovat několik negativních, avšak filosoficky závazných tezí:
- Není oprávněné vyvozovat z empirických korelací ontologické závěry o redukovatelnosti vědomí.
- Není oprávněné povyšovat subjektivní vhledy na metafyzické pravdy o struktuře reality.
- Není oprávněné považovat subjektivitu za eliminovatelnou iluzi pouze proto, že uniká třetiosobnímu popisu.
- Není oprávněné zaměňovat metodologickou úspěšnost za ontologickou výlučnost.
Tyto teze neurčují, co vědomí je, ale jasně vymezují, co o něm tvrdit nelze. Právě v tomto vymezení spočívá jejich síla.
Závěr
Teprve zkoumání bez pádu do neoprávněných závěrů nás může vést na cestě k odhalování nejskrytějších koutů lidského vědomí – nebo alespoň k jasnému určení hranic, za nimiž již začíná pouze sled našich fantazií a spekulativních „možná“. Eliminace tohoto tématu by byla předčasná. Naopak, právě odolnost vědomí vůči jednoznačnému uchopení ukazuje, že se jedná o jedno z nejplodnějších a nejzásadnějších polí lidského myšlení, bez ohledu na to, k jakým závěrům se v budoucnu dospěje.