Chrámy fantazie
„Ale k čemu to vše pak vlastně je?“ zeptal se malý rozcuchaný uhaslík a navztekaně kopl velkou černou ošoupanou botaskou jako od Van Gogha do točící se mlhy okolo staršího muže.
„Jak k čemu to je?“ odpověděl čaroděd.
„No, k čemu všechny ty vytesané jeskyně s vnitřními drahokamy? Vypadá to pak, jako že nám zbývá jen ta běda se svými vynálezy.“
Čaroděd chvíli mlčel. Pak sáhl pod plášť a vytáhl křišťálovou bouli.
„Pohleď.“
Uhaslík se naklonil.
Uvnitř se cosi pohnulo.
Nejprve jen malá zelená plocha. Pak les. Za ním hory. V kopcích u řek se začaly otevírat jeskyně a uvnitř nich se rozsvěcovaly drahokamy, obrovitánské síně s mramorovými oblouky a sloupy. Skalní města vyrůstala ze země jako by tam byla odjakživa. V jednom údolí se zelenaly stromy, jejichž koruny se dotýkaly střech věží, a nad nimi se rozprostíralo nekončící jaro.
Uhaslík se přitiskl blíž.
V boule se objevila věž.
Pak jiná.
Pak celá země.
A najednou měl pocit, že by v ní mohl žít.
„Vše po čem srdce prahne,“ řekl Černosněžník.
Boule se zachvěla.
Krajina zmizela.
Objevily se bubliny, v nich podivné živé stavby, bytosti, jejichž těla nebylo možné oddělit od zvířecích ani lidských, groteskní smích a zase ticho. Jedna z bublin se nafoukla tak, že na okamžik pohltila všechny ostatní.
„Přestavíme vše, jak budem chtít! Vytesáme nové jeskyně!“
Uhaslík mlčky hleděl.
„Toto také spoluutváříš každým nádechem a výdechem, i svou imaginací, svým každým pohybem.“
Křišťálová boule potemněla.
Ještě chvíli v ní však zůstala jediná malá zelená skvrna.
„Však jsou také obrazy, po kterých se nedá ani mluvit,“ zasekl se na chvíli Černosněžník. „Po kterých je jen ticho a člověk nemůže už jen tak dál jít, aspoň po nějakou dobu ne.“
Schoval bouli pod plášť.
„Pojďme za horu Erogon.“
Uhaslík ještě chvíli hleděl na místo, kde boule zmizela.
Pak vykročil.
Černosněžník rozvinul mlhy, jež jej zahalily jako kabát, a vedl vpřed v tichosti, pro Uhaslíka zšeřelou krajinou všední krajnosti.
Skaliny se uskupovaly směrem nahoru, přesně, jak Černosněžník nakračoval.
Noc a den
Brzy po tom, co vykročili, vysoko nad nimi vyskočil zpoza skály tygr, zpozoroval Uhaslík.
Nebylo jasné, je-li také z kamene, pro své hranaté linie jako z pazourku, ale každopádně byl živ a plížil se k nim.
Jak prudce vyskočil, Uhaslík vykřikl, když v tom pochopil, že není cílem, že tygr skáče na antilopu za nimi.
Jak tygr dopadl a své drápy zaťal do kořisti, scéna pohltil oheň a U. uviděl krásný milenecký pár ve vášnivém objetí.
Žena seděla na svalnatém muži, objímala ho okolo krku a on ji držel za široké boky. Její dlouhé zrzavé, lehce vlnité vlasy jí padaly po zádech až k jeho rukám.
V obraze nebylo Uhaslíkovi úplně jasné, kde přesně končí prsty muže a kde začínají plameny ohně, které vše olizovaly jako vyprahlými jazyky.
Uhaslík se jen s ostychem otáčel za Černosněžníkem, jako by se ptal, co má dělat, nebo kam se schovat, když se náhle stal součástí takovéhoto nečekaného výjevu.
Černosněžníkovy oči byly temné a nehnuté, jako by nic neviděl, nebo jako by ho to ani v nejmenším nevyvádělo z míry.
Muž a žena splývali v jakýsi světlejší bod.
Nějaké hořící srdce, přemýšlel U.
Nebo jejich srdce překrývající se, splývající v jedno v plamenech?
Jak se díval do onoho žáru, vše dostávalo osudový rozměr. Říkal si, že tak, právě tak se má žít. Právě v tom ohni se mu promítla celá pokolení a syrovost života.
Uhaslík nemohl odtrhnout oči.
Náhle cítil i on, že žár dopadal až k němu a oživoval ho tak, že si přál stále víc a víc. Pomalými kroky přistupoval blíž k páru.
Když už byl však jen pár kroků od nich, skoro na dosah ruky, náhle bylo zjevení moc ostré pro jeho oči.
Cítil, jak žilky v očích začínají praskat.
Dotkl se tváře.
Na chlupaté ruce spatřil krev.
Věděl, že již dál nemůže, chce-li přežít.
A náhle i pár před ním se začal pomalu otáčet, jako by ho zpozoroval.
Uhaslík cítil stud.
Plameny se rozvlnily.
Skály se pohnuly.
Kameny se nyní v kusech slétaly na něj.
Když už myslel, že bude zavalen, chytil ho Č. za flígr kabátu a silnou šlachovitou rukou jím škubl směrem k sobě, na kámen pod svou nohou, a zachránil jej tak před krupobitím kamenů.
„Tudy, Haslo, copak jsem ti neříkal, ať se nezdržuješ? Pojď za mnou.“
Šli.
A teď už vše zmizelo.
Zavládlo ticho.
Byl slyšet jen jejich dech a jejich kroky dopadající na kámen.
Pomalu končil den.
Uhaslík se ještě jednou ohlédl.
Za nimi už nebylo nic.
Jen šedá skála.
„To by se přeci jen ale dalo ovládnout,“ mihlo se mu vzpurně hlavou.
Byl však rád, že Černo přeci jen zakročil.
Mlhy, které se rozestoupily po tom, co se Černosněžník zvedl, se ještě úplně nevytratily. Nyní kolem nich nehlasně kroužily a obklopovaly je spolu s temnotou v nečasí skal.
Vlastně to celé bylo jen prázdno.
Spíš temné prázdno.
Z něj se vynořovaly obrovské balvany a hravitační silou následovaly bosé nohy Černosněžníka, jak stoupal vzhůru.
Uhaslík se zastavil.
Jeden z balvanů se pomalu otočil kolem vlastní osy a odplul do tmy.
Pak druhý.
A třetí.
Uhaslík se podíval na své ruce.
I kameny okolo přišly U. nyní takové průsvitné a nějak z jednoho a toho samého materiálu, z kterého byl i on sám, když nenechal mysl, aby nic přidávala nebo vysvětlovala.
Bylo to, jako by to doopravdy cítil až v morku svých uhasličích kostí.
Uhaslík natahoval svou zčernalou ruku do dáli.
Přišlo mu, že něco jako věčnost bylo nadosah.
Jakýsi malý zlatý bod v dáli.
Nemohl dosáhnout.
Ani svou dlouhou rukou a dlouhatánskými hubenými spálenými prsty.
Ať se snažil, jak chtěl, vždy světélko jen zakroužilo kolem jeho kostí a pak se opět nenávratně usadilo v dáli.
„Možná ona jasná linie běžně nad naší hlavou je fuč, a to je celé…“
Podíval se pod nohy.
„Ale co pak pojí schod ke schodu, krok k dalšímu kroku?“
Před ním se objevil další kámen.
A pak další.
„Je jen jediný schod?“
Černosněžník se mezitím vzdaloval.
Uhaslík za ním vykročil.
Nebyl si vůbec jist, do jaké míry ho takto jen Černo vede, či klame, jestli to není zas jen silou jeho víry, jak tento celý prostor, tato sféra či bublina mysli, drží pohromadě.
„Není to jen, že jsem přistoupil na jeho hru, jeho definice, že jsem vůbec schopný nyní po právě takovýchto kamenech také kráčet?“ přemítal Uhaslík.
Po cestě u nohou zahlédl dva malé kaménky, asi odštěpky schodů nebo útesů okolo.
Vzal je do ruky.
Začal s nimi o sebe křesat.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Jiskra přeskočila mezi kameny a na okamžik osvítila jeho prsty.
„Viděl jsi to také, Černo?“ ptal se Uhaslík s planoucíma očima.
Černosněžník se neotočil.
„Vem si třeba, jak naši přátelé Kirk a Gart nacházejí cestu mezi všemi extrémy,“ odpověděl hádankovitě.
Uhaslík si nebyl jist, zda mu odpověděl.
Jak šli a šli beze slov, jen krok za krokem.
Pomalý krok a další krok.
Nádech, výdech, a znovu.
V hlubokém soustředění pomalu jeho pozornost upadala.
A tehdy si povšiml obrovského zapadajícího slunce nad Černosněžníkovými černočernými vlasy.
Svítilo všemi odstíny žluti a červené.
Uhaslík musel zastavit.
Černo pokračoval dál.
Chvíli byl ještě vidět.
Pak už jen jeho černý kabát.
Pak nic.
Uhaslík stál a hleděl na slunce.
„Ó božská hravitace, jež nám předeš cestu, ó fyzikální záhony přírody.“
Slunce se pomalu propadalo.
Pak začal být unavený, jako tomu bylo většinou, a pomalu se obracel dohnat svého druha.
Brzy vnímal už jen prachobyčejná hasnoucí slunce nad útesy.
Červená přecházela v čerň a šeď.
Náhle to byla slunce, která znal a vídal pořád znovu.
Otevřel svá ústa s pěti velkými zuby ohraničená bohatým zatočeným vousem, který připomínal oheň ve větru, a mocně zívl.
Přes Západ pomalu přešel stařík o holi, jim dobře známý, bledý Ennui, jehož stín nyní již také pomalu mizel.
A s ním zmizel ze světa i všechen úžas jako vždy.
Uhaslík zas na sobě pocítil všechny květy denního cla.
Jen mlčky pokračoval dál.
Až postupně dohnal i Černosněžníka.
Stál tam vysoký a hubený.
U. si uvědomoval, že je víc brouk než člověk, aspoň svým vzhledem.
Velké lesklé krovky jako kabát, hubené nohy a ruce brouka, však pohyb a postoj byly spíše lidské.
A obličej přes všechny zvířecí rysy brouka měl také vznešenost člověka, nebo čaroděje.
Černosněžníkovy temné oči, jak dvě studny v noci, se zahleděly přímo do Uhaslíkových jasně modrých očí, jako dvou modrých žhnoucích uhlíků.
„Kde se couráš, Haslo, nemáme času nazbyt! Čas neúprosně běží, a jak víš, jsme očekáváni.“
„Já vím, vždyť už jdu,“ odbil ho U.
Když našlapoval U. na další neobvykle obrovský a vápencovitě světlý schod, který mu hravitace přibila pod nohu, málem si nevšiml mikrobouře, jež se od kotníků vynořila.
Malé symboly kamínků.
Zrnka písku.
Imaginace.
Slova určité poskládané logiky.
A v nich celý jeho svět.
Všechno se ve víru proměnilo v drtivou i osvobozující přítomnost.
Černo si musel nasadit klobouk hlouběji do čela a zabalit se do svého velkého šedivého kabátu, jelikož všude fučel studený silný vítr.
„Cos to Černo vybral za cestu? Já myslel, že jdeme přímo! Zatím se mi zdá spíš, že mne chceš buď osmahnout, nebo chceš aspoň, abych měl omrzliny na svých spálených prstech, nebo se mě chystáš nějakým nenápadným způsobem nadobro zbavit…“
Ušklíbl se U, ale hlas zmizel ve větru.
Vše kolem něho bylo nyní opět malinko lehčí.
I útesy v dálce.
Vše ztratilo svou mystickou hloubku, ale jaksi nabralo na intenzitě.
Vše kolem se jen tak lehce vznášelo jako mraky.
Silně si uvědomoval hranice kamenů, na kterých stál, a propast pod nimi.
„Možná nejsem hlubinně spjat se vším, jak psali rytci uhaslíci všech pokolení,“ mihlo se mu šišatou hlavou.
Další kámen se utrhl.
Padal dolů.
Padal dlouho.
A pak nebylo slyšet, kam dopadl.
„Každá chvíle hasne a rodí se nanovo.
Věčný návrat Ničeho.“
„Za chvíli už tam budeme,“ zahřměl Č. „Pojď. Co si tam zas mručíš pod vousy…“
Schody skalin se nyní točily rychleji do dálek před nimi v čaroprázdnu, jež se mu zdálo temné.
Ale kdo vlastně načrtl barvu prázdna?
Není její barva spíš čisté světlo?
Nebo jakási bíložlutá, či zlatá?
Nebo černá, s prosvítající bílou po okrajích?
Jaká je barva prostoru, kde hasnou všechna světla a všechny koncepty?
Uhaslík už se neptal nahlas.
Jen se díval.
Jak se vznášeli nad propastmi, se schody přilétajícími přímo pod jejich nohy ve vzduchoprázdnu, náhle zahlédl U. v dáli jakési město, či shluk budov, majestátních a elegantních tvarů, hrajících všemi barvami symetriemi.
U zůstal němý stát v údivu.
Παιδούπολη
„To je Παιδούπολη,“ špitl Č.
„Pojďme tam, aspoň na chvíli,“ vykřikl U.
„Tam není chvíle, vůbec čas tam není. Estrid nás už očekává,“ trval na svém Č.
„Jen nahlídnem,“ oponoval U.
Rázně vykročil sám.
A náhle byl okamžitě přenesen ke vstupní bráně.
Dokonalý oblouk.
Nebo to byl také kruh, jen vedený pod zemí dál a propojen?
Jen co Uhaslík prošel, jeho oči se proměnily.
Všude okolo se vznášely celistvé tvary a geometrie bytostí, která byla také jaksi definována úžasným detailem.
Vše bylo nové.
Každá tvář.
Každý tvar.
Vše bylo nepoznané, bez předpojetí, viděné vždy jednou a naposledy.
Každý tvar i tvář měl svůj celý příběh beze slov, děje, jako konečná destinace pro prahnoucí srdce.
Mrak, ke kterému zvedl oko, bílošedivá veličina tiše plující po modři.
Krása.
Nevyslovitelno.
Žitý dotaz, jakto a proč právě takto.
V každém kousku prostoru, kde i prostor sám sebe tázal, proč zrovna prostor takto a jak.
Byl to ten mrak poprvé viděný, když byl dítě v Modřanech před stánkem na langoše napřímo a celý naprosto nahý.
Jen jeho.
Náhle byl však vyrván zpět.
Stál opět u Černosněžníka.
Černosněžník se na něj díval.
„Však i já to tu znám,“ bránil se U.
Jak vyrazili opět v dál, jeho srdce krvácelo ztrátou města i všech těch tváří, které tak důvěrně znal a které už nejsou, i těch všech, kteří mohli být, však nejsou – těch zemřelých před porodem, tváří, které jen tolikrát snil.
„Ztráta je dar,“ bleskurychle se obrátil Č.
V černé spálené ruce se mu zjevil pulzující drahokam.
Vyrval jej ze skal, útesů.
„Ztráta je šrám,“ pokračoval.
Spálená ruka drahokamem krvácela.
Jizvila se.
I na skráních se rodily šrámy a krvácely a poté jizvily, stahovaly.
Skrze ně prosvítalo jakési stříbrné světlo jako z onoho drahokamu, jako by prosvítaly šedivé a bílé vlasy v pohádkách.
Náhle již kámen v ruce nemohl dál udržet.
Drahokam vpadl do Meneppova těla.
Celé vrásčité.
Spálené.
Tak zestárlé, jako tělo tak mladého vojáka příchozího z propasti fronty Oukrajiny.
Až i z průsvitného srdce v jeho hrudi nyní prosvítaly zacelující se šrámy.
A náhle se vše zacelilo.
Jen černokněžníkův, Meneppův postoj i pohyb byl trochu jiný.
Do míst, kde byly před chvílí šrámy, byl vepsán jiný, strašlivý půvab, síla a skrývané tajemství, jako žhavou ocelí.
Stejně jako u jeho otočení.
Pohybu zády k U.
„Estrid čeká,“ zavelel.
A determinace v jeho hlase zněla jinak.
V tónu hlasu byla jiná energie.
Jiný odstín.
Takový, kterému nebylo dovoleno oponovat.
A opět vykročili po oněch schodech, jež se slétaly k nim.
Uhaslík byl však již opět jinde.
Chvíli šel.
Pak se usmál.
Udělala velkou duhovou bublinu ze svých uhasličích slin a foukl ji na Č.
Bublina se vznesla před nimi.
„Bublina?“ zeptal se nechápavě Černosněžník.
„Hraješ si na dítě zas, co našlo svůj bublifuk?“
„Přesně. A vůbec ne.“
Bublina se roztrhla o jednu ze skal.
Drobné duhové kapky ulpěly na kameni.
„V tom je vše, jen se zadívej.“
Černosněžník šel dál.
„Mikrosféry a primární prostor. Jde o to, jaký prostor, jakou sféru, bublinu vytváříme z barev myšlení a tekutin činů. O to tu jen jde.“
Uhaslík zvedl hlavu ke hvězdám.
Kamení se pohybovalo chaoticky, bez řádu, beze smyslu, jen sem a tam.
Naráželo do sebe.
Tříštilo se.
Prach smrtelnosti padal Uhaslíkovi na klobouk.
Vše bylo cizí.
Neznámé.
Jeho rod.
Jeho tělo.
Celý prostor.
Uhaslík se chvíli nehýbal.
Pak znovu vykročil.
„A pak ty pohledy všech těch mikro a makro teleskopů,“ řekl. „Perspektivy třetí osoby.“
Černo jako by téma vysloveně nezajímalo.
Mizel v dáli.
Proto U. sundal z krku a pomalu do dálky rozložil jeden takový obrovitánský teleskop.
Namířil jej vpřed.
„A teď se ti podívám přímo do nitra!“
Omylem však po letmém přejetí skal po pravici zaryl teleskop Černosněžníkovi přímo do hlavy.
„Dej to pryč!“
Č. odstrčil olbřímí kovový tubulus, protože mu ho U. právě omylem tvrdě vryl do zátylku, až ho to zabolelo.
„Tím uvidíš kulový.“
„No a to je právě ono,“ pokračoval U.
Uhaslík se podíval na dva kameny u svých nohou.
„Jsou to vlastně taky takové dva křemeny, které by o sebe člověk mohl křesat.“
Vzal jeden do ruky.
Druhý nechal ležet.
„Pohled z tvého oka na mě,“ řekl, „a pohled mne samého na mne.“
Křemeny se dotkly.
Přeskočila mezi nimi jiskra.
Estrid
Postupně se prostor před nimi uzavíral a byli obklopeni dvěma ostře tvarovanými skalami.
Na hřebeni jedné již byli vidět ohně příbytku Estrid.
Č. zrychloval krok netrpělivě.
Došli k hlavní brance.
Pak zaklepali na malá kulatá dvířka.
Náhle byla jejich zkušenost zásadně proměněna.
Vše bylo niterně plné a konejšivě uspokojené.
Vše – zdi, předměty obydlí, oheň, římsy – v pohybu a zároveň přesto jaksi v klidu.
Na svém místě.
V pohybu i v naprostém klidu.
Jako doma.
Vešli dovnitř k Estrid a usedli k ohni.
Dlouhou chvíli nikdo nic neříkal.
Oheň zapraskal.
Jedno poleno se rozlomilo.
Zpod něj vyběhla malá jiskra a zmizela v komíně.
Estrid ji chvíli sledovala.
„Je to vždy ta samá otázka: Jak udržet plamen hořet, aniž by vše schořelo moc rychle, a zavládl chlad a prázdnota v popelu, ještě i mezi těmi žhnoucími uhlíky, mezi uhlíky jako rozpálenýma očima mysli. Jak nechat přesně akorát vzduchu plamenům, aby je prostor neudusil,“ promluvila náhle Estrid.
„Tak jest,“ odvětil Černosněžník.
„Zároveň i samotné ohraničení ohně, meze, tedy samotný krb je třeba vnímat, celou onu roli, jež tvaruje oheň a zároveň ho svazuje.“
Estrid přiložila.
Plamen na okamžik vyskočil.
„Byl i filosof, který věřil, že věc se odehrává jen mezi póly, kde na jedné straně vládne oheň a dál už jen bolest, a na druhé popel a absolutní chlad.“
Nikdo neodpověděl.
Venku zavál vítr.
Uvnitř se plamen naklonil, ale nezhasl.
Po tomto zjevení sešli dolů po schodech do údolí do vod pošetilých bohů a nasedli do malé loďky.
Ervin se náhle probudil, jako když blesk uhodí do stromu.
Všude byla jen tma.
Jen malé škvíry, spáry, kterými prosvítalo světlo.
Prostor byl ale zcela uzavřen.
Náhle ho popadl děs, že se probudil do cizí dimenze a je v ní naprosto opuštěn.
Srdce se mu hlasitě rozbušilo.
Pak uslyšel z kuchyně hlas Estrid.
A tím se jeho existence opět ukotvila.
Tiger, Tiger, burning blight
in the forests of the light
Michael po dlouhé noci pomalu umýval nádobí v sešeřelém bytě s prosklenými okny, vysoko nad zemí.
Byl to velice luxusní byt kousek od burzy na Manhattanu.
Do bytu dopadala jen světla vnějších neonů.
Voda tekla.
Na skle se pohybovala červená světla.
Michael si na chvíli všiml svého odrazu.
Vypadal jako někdo, koho už dlouho neznal.
Přemýšlel, že přese vše se nikdy neodcizil sám sobě, nebo přírodní energii v sobě samém.
Nebo tak nějak aspoň to cítil.
Nikdy se nenechal svázat názory druhých nebo imaginacemi o štěstí současnosti.
Právě procházel těžkým obdobím již třetího rozvodu, ale ničeho nelitoval.
Cítil se jako tygr, který právě roztrhal dvě antilopy.
Však tak to bylo mimo jeho kontrolu.
Tak kázala příroda v něm.
V každé z manželských epizod začal vždy nakonec oheň vášně pohasínat.
A pak nebylo možné odolat nějaké jiné mladší lvici, jež se přehnala přes hlavní třídu.
Michael zavřel kohoutek.
Byt se ponořil do ticha.
Ale moralizování jeho blízkých mu přišlo relevantní asi jako současná vláda.