Chrámy fantazie
„Ale k čemu to vše pak vlastně je?“ zeptal se malý rozcuchaný Uhaslík a navztekaně kopl velkou černou ošoupanou botaskou jako od Van Gogha do točící se mlhy okolo staršího muže.
„Jak k čemu to je?“ odpověděl Čaroděd.
„No, k čemu všechna ta touha po poznání, všechny ty vytesané jeskyně s vnitřními drahokamy? Vypadá to pak, jako že nám zbývá už jen ta běda se svými vynálezy.“
Čaroděd chvíli mlčel.
Potom sáhl pod plášť.
Vytáhl cosi, co vypadalo jako velký nepravidelný kus skla.
Uhaslík se naklonil blíž.
Nebyl to kámen.
Byla to průsvitná boule, hladká jen na některých místech, jinde zvrásněná jako led na jaře. Uvnitř se cosi pomalu přelévalo. Ne světlo, a přece to světlo bylo. Jako by uvnitř někdo zavřel několik vzdálených sluncí a nechal je tam pomalu obíhat.
Čaroděd ji sevřel ve své černé, spálené ruce.
„Pohleď, co všechno je možné.“
Uhaslík se podíval.
Nejprve neviděl nic.
Pak se v křišťálu objevila zelená plocha.
Rozrostla se.
Stala se lesem.
A za lesem vystoupala skála.
Skála se otevřela.
Uvnitř ní byly další skály, další průchody, síně a chodby, až se zdálo, že celý svět je jen vnitřní stranou nějakého nesmírného drahokamu.
Zelené světlo protékalo po zdech.
Pod zemí se rozsvěcovala města.
Mosty.
Věže.
Dlouhé chodby, v nichž se nikdo neptal, kam vedou.
„Co to je?“ zašeptal Uhaslík.
Čaroděd neodpověděl.
Obraz se pohnul.
Vynořilo se město bílé jako první vzpomínka. Vysoké věže se zvedaly z údolí, jako by je někdo vytesal z jednoho jediného kusu kamene. Kolem nich proudila voda a na nádvořích rostly stromy, které neznaly podzim.
Pak se město rozpadlo v zelené údolí.
Řeka.
Vodopád.
Domy pod kopci.
Malé postavy s dlouhými vlasy kráčely po cestách a jejich tváře měly výraz bytostí, které ještě nezapomněly, proč přišly na svět.
Uhaslíkovi se sevřelo hrdlo.
„Tam bych chtěl žít.“
„Vím.“
Obraz se změnil.
Nyní se v křišťálu vznášelo celé město, ale nebylo postavené na zemi. Viselo v jakési špinavé obloze, v níž se převalovaly obrovské kusy živého masa, kovu, rostlin a něčeho, co mohlo být kdysi architekturou.
Z domů vyrůstaly chapadla.
Po střechách chodili tvorové s příliš mnoha končetinami.
Někde v dálce se rozvíralo obrovské oko a za ním další město.
A přesto všechno dávalo zvláštním způsobem smysl.
Jako sen, který není třeba vysvětlovat.
Uhaslík otevřel ústa.
„Tohle je—“
„Neříkej to,“ přerušil ho Čaroděd.
Křišťál se zachvěl.
Město zmizelo.
Zůstala jen malá bublina.
V ní seděl směšně malý člověk s dlouhým pláštěm a dělal něco naprosto absurdního.
Uhaslík se začal smát.
Pak se rozesmála i celá boule.
Nebo to možná byl jen on.
Další bublina.
Další svět.
V něm smrt seděla v křesle a čekala.
Někde v dálce se smáli lidé.
Jiní umírali.
Někdo právě zachraňoval svět a jiný někdo si toho vůbec nevšiml.
A celé to bylo podivně veselé.
„Přestavíme všechno, jak budeme chtít,“ řekl Čaroděd.
Křišťál v jeho ruce se zvětšil.
„Vytesáme nové světy.“
Hory začaly vyrůstat přímo z jeho dlaně.
Jeskyně se otevíraly v úbočích.
V jedné z nich vzniklo město.
V jeho středu strom.
Na stromě dům.
V domě člověk.
Člověk otevřel knihu.
A z knihy vyrostla hora.
Uhaslík se smál.
„Zde nebude konce radosti jako v životě,“ pokračoval Čaroděd. „Po chvílích nadšení nepřijde spád a zapadaná údolí nudy nebo utrpení.“
Křišťál se znovu proměnil.
Najednou Uhaslík spatřil něco známého.
Žlutou pohovku.
Malý pokoj.
Okno.
Za oknem šedivé město.
Na pohovce seděl člověk.
Četl.
Uhaslík se zamračil.
Člověk obrátil stránku.
A Uhaslík v tu chvíli uviděl sám sebe.
Jen na okamžik.
Malého, rozcuchaného, s velkýma očima, jak hledí do křišťálové boule.
Pak obraz zmizel.
„Nebude zde necelistvý pokles roklinky myšlenek,“ řekl Čaroděd, „které se vkrádají při pohledu na něco nádherného a šeptají, že to vlastně není vskutku a živé. Že za tím vším je nakonec někdo, kdo sedí na žluté pohovce v malém nudném městě, se svým neklidem a neuspokojenostmi, se škvírami v uspořádání univerza.“
Uhaslík se podíval na své ruce.
„Ale ten člověk tam opravdu byl.“
„Ano.“
„A já ho viděl.“
„Ano.“
„Takže to není skutečné.“
Čaroděd se na něj podíval.
„A co přesně znamená skutečné?“
Uhaslík neodpověděl.
Křišťálová boule v Čarodědově ruce pomalu zhasínala.
Jednotlivé světy se vracely do tmy.
Ale právě když už nebylo vidět téměř nic, objevil se uvnitř jeden jediný malý zlatý bod.
Uhaslík po něm sáhl.
Bod ustoupil.
Natáhl se za ním.
Ustoupil znovu.
„Počkej.“
Čaroděd sevřel dlaň.
Boule zmizela.
„Však jsou také knihy,“ řekl tiše, „po kterých se nedá ani mluvit.“
Uhaslík se na něj podíval.
„Po kterých je jen ticho a člověk nemůže už jen tak dál žít. Aspoň po nějakou dobu ne.“
„A proč?“
„Protože někdy obraz nevysvětluje svět.“
Čaroděd se otočil.
„Někdy ho vytvoří.“
A vykročil.
„Pojďme za horu Ergon.“
Uhaslík ještě chvíli stál.
„Tam uvidím další?“
Čaroděd se nezastavil.
„Tam uvidíš, co se stane, když začneš věřit tomu, co vidíš.“
Uhaslík za ním rychle vykročil.
Černosněžník rozvinul mlhy, jež jej zahalily jako kabát, a vedl vpřed, pro Uhaslíka zšeřelou krajinou všední krajnosti.
Skaliny se uskupovaly směrem nahoru, přesně, jak Černosněžník nakračoval.
Noc a den
Brzy po tom, co vykročili, vysoko nad nimi vyskočil zpoza skály tygr, zpozoroval Uhaslík.
Nebylo jasné, je-li také z kamene pro své hranaté linie, ale každopádně byl živ a plížil se k nim.
Jak prudce vyskočil, Uhaslík vykřikl, když v tom zpozoroval, že není cílem, ale tygr skáče na antilopu za nimi.
Jak tygr dopadl a své drápy zaťal do své kořisti, scéna se rozplynula v oheň.
Uhaslík uviděl krásný pár ve vášnivém objetí.
Žena seděla na svalnatém muži, který ji držel za široké boky, a její dlouhé černé, lehce vlnité vlasy jí padaly po zádech až k jeho rukám.
V obraze nebylo Uhaslíkovi úplně jasné, kde přesně končí prsty muže a kde začínají plameny ohně, které vše olizovaly jako vyprahlými jazyky.
Uhaslík se jen s ostychem otáčel za Černosněžníkem, jako by se ptal, co má dělat, nebo kam se schovat, když se náhle stal součástí takovéhoto nečekaného výjevu.
Však Černosněžníkovy oči byly temné a nehnuté, jako by ani nic neviděl, nebo kdyby ho to ani v menším nevyvádělo z míry.
Muž a žena ve středu splývali v jakýsi světlejší bod.
Nějaké hořící srdce?
Přemýšlel U.
Nebo jejich srdce splývající v jedno v plamenech?
Jak se díval do onoho žáru, vše dostávalo až osudový rozměr a říkal si, že tak, právě tak se má žít.
Právě v tom ohni se mu problikly celá pokolení a pravý žár života.
Uhaslík nemohl odtrhnout oči, protože náhle cítil i on, že žár dopadal až k němu a oživoval ho tak, že si přál víc a víc.
Pomalými kroky přistupoval blíž k páru.
Když už byl jen pár kroků od nich, skoro na dosah ruky, náhle bylo zjevení moc ostré pro jeho oči.
Cítil, jak žilky v očích začínají praskat.
Ve svých velkých, typicky uhasličích očích cítil nesnesitelnou bolest.
Když svou chlupatou rukou sáhl na tvář, spatřil na rukách krev.
Věděl, že již dál nemůže, chce-li přežít.
A náhle i pár před ním se začal pomalu otáčet, jako by ho zpozoroval.
Uhaslík cítil intenzivně stud.
A plameny.
Jako by rozrušily i rovnováhu skal, které se nyní v kusech kamení slétaly na něj.
Když už myslel, že bude zavalen, chytil ho Č. za flígr kabátu a silnou šlachovitou rukou jím škubl směrem k sobě, na kámen pod svou nohou, a zachránil jej tak před krupobitím kamenů.
„Tudy, U., copak jsem ti neříkal, ať si dáváš pozor? Pojď za mnou.“
Šli.
A teď už vše zmizelo.
Zavládlo ticho.
Byl slyšet jen jejich dech a jejich kroky dopadající na kámen.
Pomalu končil den.
„To by se přeci jen dalo ovládnout,“ mihlo se vzpurně hlavou Uhaslíkovi.
Ale byl rád, že ho Černo přeci jen zakročil.
Mlhy, které se rozestoupily poté, co se Černosněžník zvedl, se ještě úplně nevytratily, ale nyní kolem nich nehlasně kroužily a obklopovaly je spolu s temnotou v jejich nečasu skal, kamenech prázdna.
Vlastně to bylo jen prázdno.
Spíš temné prázdno, z čehož se vynořovaly obrovské balvany a gravitační silou následovaly bosé nohy Černosněžníka, jak stoupal vzhůru.
I kameny okolo přišly U. nyní takové průsvitné a nějak z jednoho materiálu, z kterého byl i on sám.
Bylo to, jako by to doopravdy cítil v morku svých uhasličích kostí.
Podstata tohoto prázdna byla právě v tom, že v tomto prostoru chyběla běžná linka času, jež pojí schod od schodu.
A přesto bylo zvláštně celistvé.
Uhaslík natahoval svou zčernalou ruku do dáli.
Přišlo mu, že něco jako věčnost byla nadosah, jakýsi malý zlatý bod v dáli.
Však nemohl dosáhnout.
Ani svou dlouhou rukou a dlouhatánskými hubenými spálenými prsty.
Jak jen se snažil, světélko vždy jen zakroužilo kolem jeho kostí a pak se opět nenávratně usadilo v dáli.
Možná ona jasná linie běžně nad hlavou je fuč.
A to je celé.
Ale co pak pojí schod ke schodu?
Je jen jediný schod?
Však nebyl si také vůbec jist, do jaké míry ho takto jen Černo vede či klame.
Jestli to není zas jen silou jeho víry, jak tento celý prostor, tato sféra či bublina mysli, drží pohromadě.
„Není to jen, že jsem přistoupil na jeho hru, jeho definice, že jsem vůbec schopný nyní po právě takovýchto kamenech také kráčet?“ přemítal Uhaslík.
Po cestě u nohou zahlédl dva malé kaménky.
Odštěpky schodů.
Nebo útesů okolo možná.
Začal s nimi o sebe křesat, jako by se snažil sjednotit tento prostor s tím, z kterého byl před chvílí Černem vytržen.
Nebo vytřesat tak v sobě jiskry.
V sobě, kde už vše bylo pohaslé, jak bylo nevyhnutelně dáno jeho rodu.
Nebo se snažil vykřesat jiný druh ohně?
„Viděl jsi to také, Černo?“ ptal se Uhaslík s planoucíma očima.
Černosněžník se neotočil.
„Vem si třeba, jak naši přátelé Kirk a Gart nacházejí cestu mezi všemi extrémy,“ odpověděl hádankovitě.
Jak šli a šli beze slov.
Jen krok za krokem.
Pomalý krok a další krok.
Nádech.
Výdech.
A znovu.
V hlubokém soustředění pomalu jeho pozornost upadala a povšiml si obrovských zapadajících sluncí nad Černosněžníkovými černočernými vlasy.
Svítila všemi odstíny žluti a červené.
Musel zastavit krok a spočinout.
Pěknou chvíli je stál, i když mu Černo unikal v dáli.
Pak začal být unavený, jako tomu bylo většinou, a pomalu se obracel dohnat svého druha.
A brzy vnímal jen hasnoucí slunce nad útesy.
Červené přecházející v čerň a šeď.
Byla to už jen pouhá pohasínající slunce, která znal a vídal pořád znovu.
Otevřel svá ústa s pěti velkými zuby ohraničená hutným bohatým zatočeným vousem jako ohněm ve větru a mocně zívl.
Přes Západ pomalu přešel stařík o holi, jim dobře známý, bledý Ennui, jehož stín nyní již také pomalu mizel.
„Ó božská gravitace, jež nám předeš cestu, ó fyzikální záhony přírody.“
Vlastně toto bezmezné prázdno, němé i hlučné nekonečno, bylo uklidňující.
Kdyby tak často nebylo překryto pláčem všednosti.
Nebo i minulosti.
Jež zahalují západ slunce v jakousi únavu a stín.
I kdyby ta slunce měla každý den hasnout, bylo by to po chvíli přestřeno „jen hasnutím“, nebo ubitou lhostejností, pocitem, že už na tom vlastně stejně nesejde?
Ale to jsou dvě různé věci, pomyslel si Uhaslík.
Hasnutí a lhostejnost.
Smrt a únava.
Uhaslík uvažoval nad touto lidskou přirozeností, o vracející se únavě a neuspokojenosti, nudě z masa a kostí, z čehož byly rokliny a prolákliny, jež zanechávali za sebou, pod sebou.
Z čehož byl jejich starý známý, bledý Ennui.
Jak následovali prahnutí srdce.
„Jak přijmeš tento rozpor?“ křikl U. na Černosněžníka, protože již zas cítil na sobě víc a víc všechny květy denního cla.
„Ta údolí vřesová, keřová, slámová, tak česká, ty všechny pahorkatiny támhle za námi. A na druhé straně Celistvost, plnost, třeba dětská zeleň, již jsi támhle opět zahlédl, vlastně není. Obojí je celé, když nasloucháš svému srdci,“ utrousil nejasně Č.
Hezká slova, pomyslel si Uhaslík.
Ale není to právě naopak?
Že člověk je v zásadě a nevyhnutelně necelistvý?
A právě idea vlastní celistvosti je největší mýtus, který pohání jeho tužby.
Jakási vzpomínka na prapůvodní dětský stav?
Jak šeptaly lakníny v oblacích.
Možná i právě celá ta touha po poznání.
Po absolutnech ducha.
Mysli.
Ale to již byl v zajetí další mikrobouře, jež se od kotníků vynořila.
Z malých symbolů kamení.
Imaginace.
Slov určité logiky poskládané.
A v nich celý jeho svět.
Jako ve víru se proměnil v drtivou i osvobozující konečnost.
Vše kolem něho bylo nyní opět malinko lehčí.
I ty útesy v dálce.
Vše ztratilo svou mystickou hloubku, ale možná jaksi nabralo na intenzitě.
„Já možná nejsem hlubinně spjat se vším, jak psali rytci Uhaslíků všech pokolení.“
Každá chvíle hasne a rodí se nanovo.
Smrtí končí vše.
A pak chaotická a neosobní příroda obejme vše.
Je třeba žít tak, aby i v takovém kontextu byl tvůj život ospravedlněn.
Věčný návrat Ničeho.
„Za chvíli už tam budeme,“ zahřměl Č.
„Pojď.“
Schody skalin se nyní točily rychleji do dálek před nimi v čaroprázdnu, jež se zdálo temné.
Ale kdo vlastně načrtl barvu prázdna?
Není její barva spíš čisté světlo?
Nebo jakási bíložlutá?
Či zlatá?
Nebo černá, s prosvítající bílou po okrajích?
Jaká je barva prostoru, kde hasnou všechna světla a všechny koncepty?
Uvažoval Uhaslík.
Jak se vznášeli nad prázdnem, se schody přilétajícími přímo pod jejich nohy, náhle zahlédl U. v dáli jakési město.
Či shluk budov.
Majestátních a elegantních tvarů.
Hrajících všemi barvami a symetriemi.
U. zůstal němý stát v údivu.
Παιδούπολη
„To je Παιδούπολη,“ špitl Č.
„Svět původního údivu.“
„Pojďme tam, aspoň na chvíli,“ vykřikl U.
„Tam není chvíle, vůbec čas tam není. Estrid nás už očekává,“ trval na svém Č.
„Jen nahlídnem,“ oponoval U.
A rázně vykročil sám.
Náhle byl okamžitě přenesen ke vstupní bráně.
Dokonalému oblouku.
Nebo byl to také kruh, jen vedený pod zemí dál a propojen?
Jen co Uhaslík prošel, jeho oči se proměnily.
Všude okolo se vznášely celistvé tvary a geometrie bytostí, která byla také jaksi definována úžasným detailem.
Vše bylo nové.
Každá tvář.
Každý tvar.
Vše bylo nepoznané, bez předpojetí, viděné vždy jednou a naposledy.
Každý tvar i tvář svůj celý příběh beze slov, děje.
Jako konečná destinace pro prahnoucí srdce.
Mrak, ke kterému zvedl oko.
Bílošedivá veličina tiše plující po modři.
Krása.
Nevyslovitelno.
Jakoby žitý dotaz: jakto a proč právě takto.
V každém kousku prostoru.
Kde i prostor se sám sebe tázal proč zrovna prostor takto a jak.
Byl to ten mrak poprvé viděný, když byl dítě v Modřanech před stánkem na langoše.
Napřímo.
Celý.
Naprosto nahý.
Jen jeho.
Náhle byl však vyrván zpět.
Stál opět u Černosněžníka.
„To je svět pravého pohledu prázdna, beze slov, bez konceptů, bez jakéhokoliv předpochopení. Svět zmytologizovaný všemi tvými předchůdci a předky. Svět dudládarmy. Svět dětí a snů ještě nenarozených. Jen místní si jej mohou udržet trvaleji. Pojď, jdeme dál,“ zavelel tento vysoký čaroděd.
„Však i já jej znám,“ bránil se U.
Srdce zdrce náhle krvácelo ztrátou celého toho města.
I všech těch tváří, které tak důvěrně znal a které už nejsou.
I těch všech, kteří mohli být, však nejsou.
Těch zemřelých před porodem.
Tváří, které jen tolikrát snil.
„Ztráta je dar,“ bleskurychle se obrátil Č.
V černé spálené ruce se mu zjevil pulzující drahokam.
Vyrval jej ze skal.
„Ztráta je šrám,“ pokračoval.
Spálená ruka drahokamem krvácela.
Jizvila se.
I na skráni se rodily šrámy a krvácely a poté jizvily, stahovaly.
A skrze ně prosvítalo jakési stříbrné světlo jako z onoho drahokamu.
Jako by prosvítaly šedivé a bílé vlasy v pohádkách.
Náhle již kámen v ruce nemohl dál udržet.
Drahokam vpadl do Menepposova těla.
Celého vrásčitého nyní a spáleného.
Tak zestárlého jako tělo tak mladého vojáka příchozího z propasti fronty Oukrajiny.
Až i z průsvitného srdce v jeho hrudi nyní prosvítaly zacelující se šrámy.
A náhle se vše zacelilo.
Jen Černokněžníkův, Meneppův postoj i pohyb byl trochu jiný.
Do míst, kde byly před chvílí šrámy, byl vepsán jiný, strašlivý půvab.
Síla.
Skrývané tajemství.
Jako žhavou ocelí.
Stejně jako u jeho otočení, pohybu zády k U.
„Estrid čeká,“ zavelel.
A determinace v jeho hlase zněla jinak.
V tónu hlasu byla jiná energie.
Jiný odstín.
Tomu nebylo dovoleno oponovat.
A opět vykročili po oněch schodech, jež se slétaly k nim.
Však Uhaslík byl již opět jinde.
Po chvíli ze sebe vyrazil:
„A představ si, Černo, že poslední dobou mě také lapilo toto.“
Udělal velkou duhovou bublinu a foukl ji na Č.
„Bublina?“ zeptal se nechápavě Černosněžník.
„Přesně.“
Bublina se mezi nimi pomalu vznášela.
„Vše jako bublina. Vše jen mikrosféry a primární prostor, v architektonickém zkoumání a bytí, a ne tak čas.“
Uhaslík se na ni díval.
„Je-li tomu tak však, vše je opravdu takové lehčí, prázdnější, nemyslíš?“
Náhle zacítil velkou svobodu.
Ale i smutek.
A asi pak i větší nesmyslnost všeho okolo něj.
Nahodilost.
Odcizenost.
„Všechna mystéria okolo lásky, touha po celistvosti predeterminována vztahem plodu v lůně, jakousi předpsychologií, která nám vtiskne původní pojem jednoty a předurčí tak všechnu touhu po ztrátě této jednoty, z níž jsme vzešli?“
Bublina se od něj pomalu vzdalovala.
„A pak ty pohledy všech těch mikro a makro teleskopů, perspektivy třetí osoby.“
Černosněžník jako by téma vysloveně nezajímalo.
Mizel v dáli.
Vzdaloval se.
Proto U. sundal z krku a pomalu do dálky rozložil jeden takový obrovitánský teleskop.
Namířil jej v dál, aby se opět lépe zorientoval.
Omylem ho však po letmém přejetí skal po pravici zaryl Černosněžníkovi přímo do hlavy.
„A teď se ti podívám přímo do nitra!“
„Dej to pryč!“
Černosněžník odstrčil olbřímí kovový tubulus, protože mu ho právě U. omylem tvrdě vryl do zátylku, až ho to zabolelo.
„Tím uvidíš kulový.“
„No a to je právě ono,“ pokračoval U.
„Této perspektivy, která vyjme, zgeneralizuje pozorovatele v obecné oko, které se dívá, a nechá ho definovat, vymezovat celý vesmír s pojmy jako vědomí, mozek a tak dále. Podle takto obecného, viditelného, a samozřejmě také pěkně skrytých pohádek.“
Uhaslík se zastavil.
„Jsou to vlastně taky takové dva křemeny, které by o sebe člověk mohl třesat pro nějaké jiskry.“
Pohled z třetí osoby.
A čistě fenomenologický pohled první osoby.
Dva kameny.
Dvě možnosti vidění.
A mezi nimi žádný oheň.
Estrid
Postupně se prostor před nimi uzavíral a byli obklopeni dvěma ostře tvarovanými skalami.
Na hřebeni jedné již byly vidět ohně příbytku Estrid.
Č. zrychloval krok netrpělivě.
Došli k hlavní brance a pak zaklepali na malá kulatá dvířka.
Náhle byla jejich zkušenost zásadně proměněna.
Vše bylo niterně plné a konejšivě uspokojené.
Vše.
Zdi.
Předměty obydlí.
Oheň.
Římsy.
V pohybu a zároveň přesto jaksi v klidu.
Na svém místě.
V pohybu i v naprostém klidu.
Jako doma.
Vešli dovnitř k Estrid a usedli k ohni.
„Je to vždy ta samá otázka,“ promluvila náhle Estrid, jak hleděli mlčky na oheň.
„Jak udržet plamen hořet, aniž by vše schořelo moc rychle a zavládl chlad a prázdnota v popelu. Ještě i mezi těmi žhnoucími uhlíky. Mezi uhlíky jako rozpálenýma očima mysli.“
Plamen se zachvěl.
„Jak nechat přesně akorát vzduchu plamenům, aby je prostor neudusil.“
„Tak jest,“ odvětil Černosněžník.
„Zároveň i samotné ohraničení ohně, meze, tedy samotný krb, je třeba vnímat, celou onu roli, jež tvaruje oheň a zároveň ho svazuje.“
Byl i filosof, který věřil, že věc se odehrává jen mezi póly, kde na jedné straně vládne oheň a dál už jen bolest, a na druhé popel a absolutní chlad.
Uhaslík se zadíval do ohně.
Na okamžik se mu v jednom uhlíku zdála křišťálová boule.
V druhém žlutá pohovka.
V třetím dítě stojící před mrakem.
Pak uhlík praskl.
Po tomto zjevení sešli dolů po schodech do údolí do vod pošetilých bohů a nasedli do malé loďky.
Ervin se náhle probudil.
Jako když blesk uhodí do stromu.
Všude byla jen tma.
Jen malé škvíry.
Spáry, kterými prosvítalo světlo.
Prostor byl ale zcela uzavřen.
Náhle ho popadl děs, že se náhle probudil do cizí dimenze a je v ní naprosto opuštěn.
Srdce se mu hlasitě rozbušilo.
Tiger, Tiger, burning blight
in the forests of the light
Michael po dlouhé noci pomalu umýval nádobí v sešeřelém bytě s prosklenými okny, vysoko nad zemí.
Byl to velice luxusní byt kousek od burzy na Manhattanu.
Do bytu dopadala jen světla vnějších neonů.
Přemýšlel, že přese vše se nikdy neodcizil sám sobě.
Nebo přírodní energii v sobě samém.
Nebo tak nějak aspoň to cítil.
Nikdy se nenechal svázat názory druhých nebo imaginacemi o štěstí současnosti.
Právě procházel těžkým obdobím již třetího rozvodu.
Ničeho nelitoval.
I když se cítil jako tygr, který právě roztrhal dvě antilopy.
Však tak to bylo mimo jeho kontrolu.
Tak kázala příroda v něm.
V každé z manželských epizod začal vždy nakonec oheň vášně pohasínat.
A pak nebylo možné odolat nějaké jiné mladší lvici, jež se přehnala přes hlavní třídu.
Moralizování jeho blízkých mu přišlo relevantní asi jako současná vláda.
Michael odložil talíř.
V černém skle okna se na okamžik objevil odraz tygra.
Aniž by se otočil, sledoval ho.
Pak mrknul.
A tygr byl pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat