menepos v3

 

Chrámy fantazie

„Ale k čemu to vše pak vlastně je?“ zeptal se malý rozcuchaný uhaslík a navztekaně kopl velkou černou ošoupanou botaskou jako od Van Gogha do točící se mlhy okolo staršího muže.

„Jak k čemu to je?“ odpověděl čaroděd.

„No, k čemu všechny ty vytesané jeskyně s vnitřními drahokamy? Vypadá to pak, jako že nám zbývá jen ta běda se svými vynálezy.“

Čaroděd sáhl pod svůj plášť a vytáhl křišťálovou bouli na ruce.

„Pohleď.“

Uhaslík se naklonil.

Uvnitř se cosi pohnulo.

Nejprve jen malá zelená plocha. Pak les. Za ním hory. V kopicích u řek se začaly otevírat jeskyně a uvnitř nich se rozsvěcovaly drahokamy, obrovitánské síně s mramorovými oblouky a sloupy. Nekončící jaro a léto mysli, nevyjímajíc čestně selfské krále a roklinky.

„Vše po čem srdce prahne,“ řekl Černosněžník.

Boule se zachvěla a krajina zmizela.

Objevily se bubliny, v nich podivné živé stavby, bytosti, jejichž těla nebylo možné oddělit od zvířecích ani lidských, groteskní smích a zase ticho.

„Přestavíme vše, jak budem chtít! Vytesáme nové jeskyně!“

Uhaslík mlčky hleděl.

„Toto také spoluutváříš každým nádechem a výdechem, i svou imaginací, svým každým pohybem.“

Křišťálová boule potemněla.

„Však jsou také obrazy, po kterých se nedá ani mluvit,“ zasekl a zamyslel se na chvilku Č. „Po kterých je jen ticho a člověk nemůže už jen tak dál jít, aspoň po nějakou dobu ne.“

Černosněžník schoval bouli pod plášť.

„Pojďme za horu Erogon.“

Černosněžník rozvinul mlhy, jež jej zahalily jako kabát, a vedl v tichosti vpřed, pro uhaslíka zšeřelou krajinou všední krajnosti.

Skaliny se uskupovaly směrem nahoru, přesně, jak Černosněžník nakračoval.

Noc a den

Brzy po tom, co vykročili, vysoko nad nimi vyskočil zpoza skály tygr, zpozoroval Uhaslík.

Nebylo jasné, je-li také z kamene, pro své hranaté linie jako z pazourku, ale každopádně byl živ a plížil se k nim.

Jak prudce vyskočil, Uhaslík vykřikl, když v tom pochopil, že není cílem, že tygr skáče na antilopu za nimi.

Jak tygr dopadl a své drápy zaťal do své kořisti, scéna pohltil oheň a U. uviděl krásný milenecký pár ve vášnivém objetí.

Žena sedící na svalnatém muži, objímající ho okolo krku, a on ji držel za široké boky, a její dlouhé zrzavé, lehce vlnité vlasy, jí padaly po zádech až k jeho rukám.

V obraze nebylo Uhaslíkovi úplně jasné, kde přesně končí prsty muže a kde začínají plameny ohně, které vše olizovaly jako vyprahlými jazyky.

Uhaslík se jen s ostychem otáčel za Černosněžníkem, jako by se ptal, co má dělat, nebo kam se schovat, když se náhle stal součástí takovéhoto nečekaného výjevu.

Však Černosněžníkovy oči byly temné a nehnuté, jako by ani nic neviděl, nebo kdyby ho to ani v nejmenším nevyvádělo z míry.

Muž a žena splývali v jakýsi světlejší bod.

Nějaké hořící srdce.. Přemýšlel U.

Nebo jejich srdce překrývající se, splývající v jedno v plamenech?

Jak se díval do onoho žáru, vše dostávalo osudový rozměr a říkal si, že tak, právě tak se má žít, právě v tom ohni se mu promítla celá pokolení a syrovost života.

Uhaslík nemohl odtrhnout oči. Náhle cítil i on, že žár dopadal až k němu a oživoval ho tak, že si přál stále víc a víc, a pomalými kroky přistupoval blíž k páru.

Když už byl však jen pár kroků od nich, skoro na dosah ruky, náhle bylo zjevení moc ostré pro jeho oči a cítil, jak žilky v očích mu začínají praskat. V jeho velkých typicky uhasličích očích cítil nesnesitelnou bolest, a když se svou chlupatou rukou dotkl tváře, spatřil na rukách krev a věděl, že již dál nemůže, chce-li přežít.

A náhle i pár před ním se začal pomalu otáčet, jako by ho zpozoroval, a Uhaslík cítil intenzivně stud, a plameny, jako by rozrušily i rovnováhu skal, které se nyní v kusech kamení slétaly na něj.

Když už myslel, že bude zavalen, chytil ho Č. za flígr kabátu a silnou šlachovitou rukou jím škubl směrem k sobě, na kámen pod svou nohou, a zachránil jej tak před krupobitím kamenů.

„Tudy, Haslo, copak jsem ti neříkal, ať se nezdržuješ? Pojď za mnou.“

Šli a teď už vše zmizelo a zavládlo ticho.

Byl slyšet jen jejich dech a jejich kroky dopadající na kámen.

Pomalu končil den.

„To by se přeci jen ale dalo ovládnout,“ mihlo se vzpurně hlavou Uhaslíkovi, ale byl rád, že Černo přeci jen zakročil.

Mlhy, které se rozestoupily po tom, co se Černosněžník zvedl, se ještě úplně nevytratily, a nyní kolem nich nehlasně kroužily a obklopovaly je spolu s temnotou v nečasí skal.

Vlastně to celé bylo jen prázdno, spíš temné prázdno, z čehož se vynořovaly obrovské balvany a hravitační silou následovaly bosé nohy Černosněžníka, jak stoupal vzhůru.

I kameny okolo přišly U. nyní takové průsvitné a nějak z jednoho a toho samého materiálu, z kterého byl i on sám, když nenechal mysl, aby nic přidávala nebo vysvětlovala.

Bylo to jako by to doopravdy cítil až v morku svých uhasličích kostí.

Uhaslík natahoval svou zčernaloz ruku do dáli a přišlo mu, že něco jako věčnost bylo nadosah, jakýsi malý zlatý bod v dáli.

Však nemohl dosáhnout, ani svou dlouhou rukou a dlouhatánskými hubenými spálenými prsty. Ať se snažil, jak chtěl, vždy světélko jen zakroužilo kolem jeho kostí a pak se opět nenávratně usadilo v dáli.

"Možná ona jasná linie běžně nad naší hlavou je fuč, a to je celé.." uvažoval.

Ale co pak pojí schod ke schodu, krok k dalšímu kroku.

Je jen jediný schod?

Však nebyl si také vůbec jist, do jaké míry ho takto jen Černo vede, či klame, jestli to není zas jen silou jeho víry, jak tento celý prostor, tato sféra či bublina mysli, drží pohromadě..

„Není to jen, že jsem přistoupil na jeho hru, jeho definice, že jsem vůbec schopný nyní po právě takovýchto kamenech také kráčet?“ přemítal Uhaslík.

Po cestě u nohou zahlédl dva malé kaménky, asi odštěpky schodů, nebo útesů okolo, a vzal je do ruky a začal s nimi o sebe křesat, jako by se snažil tak sjednotit tento prostor s tím, z kterého byl před chvílí Černem vytržen – nebo vykřesat ve svém nitru jiskru, kde už vše bylo pohaslé, jak bylo nevyhnutelně dáno jeho rodu.

Nebo se snažil vykřesat jiný druh ohně?

„Viděl jsi to také Černo?“ ptal se Uhaslík s planoucíma očima?

„Vem si třeba, jak naši přátelé Kirk a Gart nacházejí cestu mezi všemi extrémy,“ odpověděl hádankovitě Černosněžník.

Jak šli a šli beze slov, jen krok za krokem.

Pomalý krok a další krok.

Nádech, výdech, a znovu, v hlubokém soustředění, pomalu jeho pozornost upadala, a upoutala ho obrovská zapadající slunce nad Černosněžníkovými černočernými vlasy.

Svítila všemi odstíny žluti a červené.

Musel zastavit krok a spočinout.

Pěknou chvíli jen stál, i když mu Černo unikal v dáli.

"Ó božská hravitace, jež nám předeš cestu, ó fyzikální záhony přírody.“

Pak začal být unavený, jako tomu bylo většinou, a pomalu se obracel dohnat svého druha.

A brzy vnímal už jen prachobyčejná hasnoucí slunce nad útesy, červená přecházející v čerň a šeď. Náhle to byla slunce, která znal a vídal pořád znovu.

Otevřel svá ústa s pěti velkými zuby ohraničená bohatým zatočeným vousem, který připomínal oheň ve větru, a mocně zívl.

Přes Západ pomalu přešel stařík o holi, jim dobře známý, bledý Ennui, jehož stín nyní již také pomalu mizel. A s ním zmizel ze světa i všechen úžas jako vždy.

A Uhaslík zas na sobě pocítil všechny květy denního cla.

Jen mlčky pokračoval v dál, až postupně dohnal i Černosněžníka. Stál tam vysoký a hubený a U. si uvědomoval, že je víc brouk než člověk, aspoň svým vzhedem. Velké lesklé krovky jako kabát, hubene nohy a ruce brouka, však pohyb a postoj byly spíše lidské. A obličej přes všechny zvířecí rysy brouka měl také vznešenost člověka, nebo čaroděje. Černosněžníkovy temné oči jak dvě srudny v noci se zahleděli přímo do Uhaslíkových jasně modrých očí, jako dvou modrých žhnoucích uhlíků.

"Kde se couráš, Haslo, nemáme času nazbyt! Čas neúprosně běží, a jak víš, jsme očekáváni."

"Já vím, vždyť už jdu“ odbil ho U.

Když našlapoval U. na další neobvykle obrovský a vápencovitě světlý schod, který mu hravitace přibila pod nohu, málem si nevšiml mikrobouře, jež se od kotníků vynořila, z malých symbolů kamínků, či zrnek písku imaginace, slov určité poskládané logiky, a v nich celý jeho svět, jako ve víru, se proměnil v drtivou i osvobozující přítomnost. Černo si musel nasadit kloubouk hloubš do čela, a zabalit se do svého velkého šedivého kabátu, jelikož všude fučel studený silný vítr.

"Cos to Černo vybral za cestu? Já myslel, že jdeme přímo! Zatím se mi zdá spíš, že mne chceš buď osmahnout, nebo chceš aspoň abych mel omzrliny na svých spálených prstech, nebo se mě chystáš nějakým nenápadným zoůsobem nadobro zbavit.." ušklíbl se U, ale hlas zmizel ve větru.

Vše kolem něho bylo nyní opět malinko lehčí, i ty útesy v dálce, vše ztratilo svou mystickou hloubku, ale jaksi nabralo na intenzitě. Vše kolem se jen tak lehce vznášelo jako mraky. Silně si uvědomoval hranice kamenů, na kterých stál, a propast pod nimi.

„Možná nejsem hlubinně spjat se vším, jak psali rytci uhaslíci všech pokolení.“ mihlo se mu šišatou hlavou.

"Každá chvíle hasne a rodí se nanovo.

Věčný návrat Ničeho."

„Za chvíli už tam budeme,“ zahřměl Č. „Pojď. Co si tam zas mručíš pod vousy..“

Schody skalin se nyní točily rychleji do dálek před nimi v čaroprázdnu, jež se mu zdálo temné.

Ale kdo vlastně načrtl barvu prázdna?

Není její barva spíš čisté světlo, nebo jakási bíložlutá, či zlatá, nebo černá, s prosvítající bílou po okrajích?

Jaká je barva „prostoru“, kde hasnou všechna světla a všechny koncepty?

Jak se vznášeli nad propastmi, se schody přilétajícími přímo pod jejich nohy ve vzduchoprázdnu, náhle zahlédl U. v dáli jakési město, či shluk budov, majestátních a elegantních tvarů, hrajících všemi barvami symetriemi.

U zůstal němý stát v údivu.

Παιδούπολη

„To je Παιδούπολη“ špitl Č.

„Pojďme tam, aspoň na chvíli,“ vykřikl U.

„Tam není chvíle, vůbec čas tam není. Estrid nás už očekává,“ trval na svém Č.

„Jen nahlídnem,“ oponoval U a rázně vykročil sám, náhle okamžitě přenesen ke vstupní bráně, dokonalému oblouku, či byl to také kruh, jen vedený pod zemí dál a propojen?

Jen co Uhaslík prošel, jeho oči se proměnily a všude okolo se vznášely celistvé tvary a geometrie bytostí, která byla také jaksi definována úžasným detailem.

Vše bylo nové, každá tvář, každý tvar.

Vše bylo nepoznané, bez předpojetí, viděné vždy jednou a naposledy.

Každý tvar i tvář svůj celý příběh beze slov, děje, jako konečná destinace pro prahnoucí srdce.

Mrak ke kterému zvedl oko, bílošedivá veličina, tiše plující po modři, krása a nevyslovitelno, jakoby žitý dotaz jakto a proč právě takto, v každém kousku prostoru, kde i prostor se sám sebe tázal proč zrovna prostor takto a jak?

Byl to ten mrak poprvé viděný, když byl dítě v Modřanech před stánkem na langoše napřímo a celý naprosto nahý, jen jeho!

Náhle byl však vyrván zpět a stál opět u Černosněžníka.

(„To je svět pravého pohledu prázdna, beze slov, bez konceptů, bez jakéhokoliv předpochopení, svět zmytologizovaný všemi tvými předchůdci a předky – svět dudládarmy, svět dětí a snů ještě nenarozených. )

"Jen místní zde si mohou být trvaleji. Pojď, jdeme dál,“ zavelel tento vysoký čaroděd.

„Však i já to tu znám, i já bych to zvlád!,“ bránil se U.

Jak vyrazili opět v dál, jeho srdce krvácelo ztrátou, města, i všech těch tváří, které tak důvěrně znal, a které už nejsou, i těch všech, kteří mohli být, však nejsou – těch zemřelých před porodem, tváří které jen tolikrát snil.

„Ztráta je dar,“ bleskurychle se obrátil Č. a v černé spálené ruce se mu zjevil pulzující drahokam.

Vyrval jej ze skal, útesů.

„Ztráta je šrám,“ pokračoval a spálená ruka drahokamem krvácela, jizvila se, i na skráni se rodily šrámy a krvácely a poté jizvily, stahovaly, a skrze ně prosvítalo jakési stříbrné světlo jako z onoho drahokamu, jako by prosvítaly šedivé a bílé vlasy v pohádkách.

Náhle již kámen v ruce nemohl dál udržet a drahokam vpadl do Menepposova těla, celého vrásčitého nyní a spáleného, tak zestárlého, jako tělo tak mladého vojáka příchozího z propasti fronty Oukrajiny.

Až i z průsvitného srdce v jeho hrudi nyní prosvítaly zacelující se šrámy.

A náhle se vše zacelilo, jen černokněžníkův, Meneppův postoj, i pohyb byl trochu jiný a do míst, kde byly před chvílí šrámy, byl vepsán jiný, strašlivý půvab, síla a skrývané tajemství, jako žhavou ocelí, stejně jako u jeho otočení, pohybu zády k U.

„Estrid čeká,“ zavelel.

A determinace v jeho hlase zněla jinak, v tónu hlasu byla jiná energie, jiný odstín, kterému nebylo dovoleno oponovat.

A opět vykročili po oněch schodech, jež se slétaly k nim.

Však Uhaslík byl již opět jinde a udělal velkou duhovou bublinu ze svých uhasličích slin a foukl ji na Č.

„Bublina?“ zeptal se nechápavě Černosněžník.

"Hraješ si na ďítě zas co našlo svůj bublifuk?"

„Přesně. A vůbec ne.

V tom je vše, jen se zadívej. Mikrosféry a primární prostor. Jde o to, jaký prostor, jakou sféru, bublinu, vytváříme, z barev myšlení a tekutin činů. O to tu jen jde.“

Náhle zacítil opět velkou svobodu, ale i smutek? Když zvedal hlavu ke hvězdám, všechno kamení se pohybovalo chaoticky, bez řádu, beze smyslu, jen sem a tam a naráželo do sebe a tříštilo se až mu prach smrtelnosti padal na klobouk. Vše bylo cizí neznámé, jeho rod, jen nahodilost.

(Všechna mystéria okolo lásky, touha po celistvosti predeterminována vztahem plodu v lůně, jakousi předpsychologií, která nám vtiskne původní pojem jednoty, a předurčí tak všechnu touhu po ztrátě této jednoty, z níž jsme vzešli?)

A pak ty pohledy všech těch mikro a makro teleskopů, perspektivy třetí osoby.

Černa jako by téma vysloveně nezajímalo, mizel v dáli a vzdaloval se.

Proto U. sundal z krku a pomalu do dálky rozložil jeden takový obrovitánský teleskop a namířil jej v dál, aby se opět lépe zorientoval, omylem ho však po letmém přejetí skal po pravici zaryl Černosněžníkovi přímo do hlavy.

„A teď se ti podívám přímo do nitra!“

„Dej to pryč!“ odstrčil olbřímí kovový tubulus Č., protože mu ho právě U. omylem tvrdě vryl do zátylku, až ho to zabolelo.

„Tím uvidíš kulový.“

„No a to je právě ono,“ pokračoval U.

( „této perspektivy, která vyjme, zgeneralizuje pozorovatele v obecné oko, které se dívá, a nechá ho definovat, vymezovat celý vesmír s pojmy jako vědomí, mozek a tak dále, podle takto obecného, viditelného, a samozřejmě také pěkně skrytých pohádek.“)

Uhaslík se podíval na dva kameny u svých nohou.

„Jsou to vlastně taky takové dva křemeny, které by o sebe člověk mohl křesat.“

Pohled z tvého, nebo jakéhokoliv oka na mě, a pohled mne samého na mne, Uhaslíka.

Estrid

Postupně se prostor před nimi uzavíral a byli obklopeni dvěma ostře tvarovanými skalami.

Na hřebeni jedné již byli vidět ohně příbytku Estrid.

Č. zrychloval krok netrpělivě a došli k hlavní brance a pak zaklepali na malá kulatá dvířka.

Náhle byla jejich zkušenost zásadně proměněna.

Vše bylo niterně plné a konejšivě uspokojené.

Vše, zdi, předměty obydlí, oheň, římsy, v pohybu a zároveň přesto jaksi v klidu, na svém místě, v pohybu i v naprostém klidu, jako doma.

Vešli dovnitř k Estrid a usedli k ohni.

„Je to vždy ta samá otázka: Jak udržet plamen hořet, aniž by vše schořelo moc rychle, a zavládl chlad a prázdnota v popelu, ještě i mezi těmi žhnoucími uhlíky, mezi uhlíky jako rozpálenýma očima mysli. Jak nechat přesně akorát vzduchu plamenům, aby je prostor neudusil,“ promluvila náhle Estrid, jak hleděli mlčky na oheň.

„Tak jest,“ odvětil Černosněžník. „Zároveň i samotné ohraničení ohně, meze, tedy samotný krb je třeba vnímat, celou onu roli, jež tvaruje oheň a zároveň ho svazuje. Byl i filosof, který věřil, že věc se odehrává jen mezi póly kde na jedné straně vládne oheň a dál už jen bolest, a na druhé popel a absolutní chlad.“

Po tomto zjevení sešli dolů po schodech do údolí do vod pošetilých bohů a nasedli do malé loďky.

-

Ervin se náhle probudil, jako když blesk uhodí do stromu a všude byla jen tma a jen malé škvíry, spáry, kterými prosvítalo světlo, prostor, který byl ale zcela uzavřen.

Náhle ho popadl děs, že se náhle probudil do cizí dimenze a je v ní naprosto opuštěn.

Srdce se mu hlasitě rozbušilo. Uklidnil ho až hlas Estrid z kuchyně, který ukotvil jeho existenci.

Tiger, Tiger, burning blight

in the forests of the light

Michael po dlouhé noci pomalu umýval nádobí v sešeřelém bytě s prosklenými okny, vysoko nad zemí.

Byl to velice luxusní byt kousek od burzy na Manhattanu.

Do bytu dopadaly jen světla vnějších neonů.

Přemýšlel, že přese vše se nikdy neodcizil sám sobě, nebo přírodní energii v sobě samém. Nebo tak nějak aspoň to cítil.

Nikdy se nenechal svázat názory druhých, nebo imaginacemi o štěstí současnosti.

Právě procházel těžkým obdobím již třetího rozvodu, ale ničeho nelitoval, i když se cítil jako tygr, který právě roztrhal dvě antilopy.

Však tak to bylo mimo jeho kontrolu, tak kázala příroda v něm.

V každé z manželských epizod začal vždy nakonec oheň vášně pohasínat a pak nebylo možné odolat nějaké jiné mladší lvici, jež se přehnala přes hlavní třídu.

Ale moralizování jeho blízkých mu přišlo relevantní asi jako současná vláda.

+