Chrámy fantazie
Černosněžník rozvinul mhly, jež jej zahalily jako kabát, a vedl vpřed v tichosti, pro uhaslíka zšeřelou krajinou všední krajnosti. Skaliny se uskupovaly směrem nahoru, přesně, jak Černosněžník nakračoval.
Noc a den
Jak šli a šli beze slov, uvažoval Uhaslík nad touto lidskou přirozeností, o vracející se únavě a neuspokojenosti, nudě z masa a kostí, z čehož byly rokliny a prolákliny, jež zanechávali za sebou, pod sebou, z čehož byl jejich starý známý, bledý Ennui - jak následovali prahnutí srdce. Ó božská hravitace, jež nám předeš cestu, ó fyzikální záhony přirody, zákony příhody!
Květy denního cla
"Jak přijmeš tento rozpor? křikl U. na Černosněžníka, protože již zas cítil na sobě víc a víc všechny květy denního cla.
"Ta údolí vřesová keřová slámová, tak česká, ty všechny pahorkatiny, támhle za námi, a na druhé straně Celistvost, plnost, třeba dětské zeleně, již jsi támhle opět zahlíd, vlastně není. Obojí je celé když nasloucháš svému srdci" utrousil nejasně Č.
Hezká slova, pomyslel si Uhlaslík "ale není to právě naopak, že člověk je v zásadě a nevyhnutelně necelistvý, a právě idea vlastní celistvosti je největší mýtus, který pohání jeho tužby, jakási vzpomínka na prapůvodní dětský stav? Jak šeptaly lakníny v oblacích. Možna i právě celá ta touha po poznání? po absolutnech ducha, mysli?" Ale to již byl v zajetí další mikrobouře, jež se od kotníků vynořila, z malých symbolů kamení, imaginace, slov určité logiky poskládáné, a v nich celý jeho svět, jako ve víru, se proměnil v drtivou i osvobozující konečnost.
Vše kolem něho bylo nyní opět malinko lehčí, i ty útesy v dálce, vše ztratilo svou mystickou hloubku, ale možná jaksi nabralo na intenzitě: "Já možná nejsem hlubinně spjat se vším, jak psali rytci uhaslíci všech pokolení". Každá chvíle hasne a rodí se nanovo. Smrtí končí vše a pak chaotická a neosobní? příroda obejme vše. Je třeba žit tak, aby i v takovém kontextu byl tvůj život ospravedlňen. Věčný návrat Ničeho.
"Za chvíli už tam budeme" zahřměl Č. "Pojď"
Jak se vznášeli nad prázdny, s schody přilétajícími přímo pod jejich nohy, náhle zahlédl U. v dáli jakési město, či shluk budov, majestátních a elegantních tvarů, barev jako z Kandinského obrazů, a hravých symetrií. U zůstal němý stát v údivu.
Παιδούπολη
"To je Παιδούπολη, svět původního údivu" špitl Č.
"Pojdmě tam, aspoň na chvíli" vykřikl U.
"Tam není chvíle, vůbec čas tam není. Estrid nás už očekává" trval na svém Č.
"Jen nahlídnem" oponoval U a rázně vykročil sám, náhle okamžitě přenesen ke vstupní bráně, dokonalému oblouku, či byl to také kruh, jen vedený pod zemí dál a propojen? Jen co Uhaslík prošel, jeho oči se proměnily a všude okolo se vznášely celistvé tvary a geometrie bytostí, která byla také jaksi definována úžasným detailem. Vše bylo nové, každá tvář, každý tvar. Vše bylo nepoznané, bez předpojetí, viděné vždy jednou a naposledy. Každý tvar i tvář svůj celý příběh beze slov, děje, jako konečná destinace pro prahnoucí srdce. Mrak ke kterému zvedl oko, bílošedivá veličina, tiše plující po modři, krása a nevislovitelno, jakoby žitý dotaz jakto a proč právě takto, v každém kousku prostoru, kde i prostor se sám sebe tázal proč zrovna prostor takto a jak? Byl to ten mrak poprvé viděný, když byl dítě v modřanech před stánkem na langoše napřímo a celý naprosto nahý, jen jeho!
Náhle byl však vyrván zpět a stál opět u Černosněžníka. "To je svět pravého pohledu prázdna, beze slov, bez konceptů, bez jakéhokoliv předpochopení, svět zmytologizovaný všemi tvými předchůdci a předky - svět dudládarmy, svět dětí a snů ještě nenarozených. Jen místní si jej mohou udržet trvaleji. Pojď, jdeme dál" zavelel tento vysoký čaroděd.
"Však i já jej znám" bránil se U.
"A co je ztráta?" ptal se U, jehož srdce zdrce náhle krvácelo ztrátou celého toho města, i všech těch tváří, které tak důvěrně znal, a které už nejsou, i těch všech, kteří mohli být, však nejsou - těch zemřelých před porodem, tváří které je tolikrát v srdci snil.
"Ztráta je dar" bleskurychle se obrátil Č. a v černé spálené ruce se mu zjevil pulzující drahokam. Ztráta je šrám, pokračoval a spálená ruka drahokamem krvácela, jizvila se, i na skráni se rodily šrámy a krvácely a poté jizvily, stahovaly, a skrze ně prosvítalo jakési stříbrné světlo jako z onoho drahokamu, jako by prosvítaly šedivé a bílé vlasy v pohádkách. Náhle již kámen v ruce nemohl dál udržet a drahokam vpadl do Menepposova těla, celého vrásčitého nyní a spáleného, tak zestárlého, jako tělo tak mladého vojáka příchozího z propasti fronty Oukrajiny. Až i z průsvitného srdce v jeho hrudi nyní prosvítaly zacelující se šrámy. A náhle se vše zacelilo, jen černokněžníkův, Meneppův postoj, i pohyb byl trochu jiný a do míst, kde byly před chvíli šrámy, byl vepsán jiný, strašlivý půvab, síla a skrývané tajemství, jako žhavou ocelí, stejně jako u jeho otočení, pohybu zády k U. "Estrid čeká" zavelel a determinace v jeho hlase zněla jinak, v tónu hlasu byla jiná energie, jiný odstín, kterému nebylo dovoleno oponovat.
A opět vykročili po oněch schodech, jež se slétali k nim. Však Uhaslík byl již opět jinde a po chvílí ze sebe vyrazil: "A představ si Černo, že poslední dobou mě také lapilo toto: a udělal velkou duhovou bublinou* a foukl ji na Č."
"Bublina?" zeptal se nechápavě Černosněžník.
"Přesně. Vše jako bublina, vše jen mikrosféry a primární prostor, v architektonickém zkouání a bytí, a ne tak čas. Je-li tomu tak však, vše je opravdu takové "lehčí", "prázdnější", nemyslíš? Náhle zacítil velkou opět velkou svobodu, ale i smutek? a asi pak i větší nesmyslnost všeho, nahodilost, 'odcizenost', všeho okolo něj. Všechna mystéria okolo lásky, touha po celistvosti predeterminována vztahem plodu v lůně, jakousi předpsychologií, která nám vtiskne původní pojem jednoty, a předurčí tak všechnu touhu po ztrátě této jednoty, z níž jsme vzešli? A pak ty pohledy všech těch mikro a makroskopů, perspektivy třetí osoby" a vytáhl z kapsi jeden takový obrovský mikroskop a namíříl ho Černosněžkovi přimo do obličeje, "a teď se ti podívám přímo do nitra!"
"Dej to pryč" odstrčil olbřímí kovový tubulus, Č, protože mu ho právě U. omylem tvrdě vryl do jeho dlouhého nosu, až ho to zabolelo. "Tím uvidíš kulový"
"No a to je právě ono, pokračoval U, této perspektivy, která vyjme, zgeneralizuje pozorovatele v obecné oko, které se dívá, a nechá ho definovat, vymezovat celý versmír s pojmy jako vědomí, mozek a tak dále, podle takto obecného, viditelného, a samozřejmě také pekně skrytých pohádek. Jsou to vlastně taky takové dva křemeny, které by o sebe člověk mohl třesat pro nějaké jiskry. Pohled z třetí osoby, a čistě fenomenologický pohled, první osoby.
*Spheres I, Bubbles Peter Sloterdijk
Estrid
Postupně se prostor před nimi uzavíral a byli obklopeni dvěma ostře tvarovanými skalami. Na hřebeni jedné již byli vidět ohně příbytku Estrid. Č. zrychloval krok netrpělivě, a došli k hlavní brance a pak zaklepali na malá kulatá dvířka. Náhle byla jejich zkušenost zásadně proměněna. Vše bylo niterně plné a s konejšivě uspokojené. Vše, zdi, předměty obydlí, oheň římsy, v pohybu a zároveň přesto jaksi v klidu, na svém místě, v pohybu i v naprostém klidu, jako doma.
...
-
Vešli dovnitř k Estrid a usedli k ohni. "Je to vždy ta samá otázka: Jak udržet plamen hořet, aniž by vše schořelo moc rychle, a zavládl chlad a prázdnota v popelu, ještě i mezi těmi žhnoucími uhlíky, mezi uhlíky jako rozpálenýma očima mysli. Jak nechat přesně akorát vzduchu plamenům, aby je prostor neudusil." promluvila náhle Estrid, jak hleděli mlčky na oheň.
"Tak jest", odvětil Černosněžník. "Zároveň i samotné ohraničení ohně, meze, tedy samotný krb je třeba vnímat, celou onu roli, jež tvaruje oheň a zároveň ho svazuje. Byl i filosof, který věřil, že věc se odehrává jen mezi póly kde na jedné straně vládne oheň a dál už jen bolest, a na druhé popel a absolutní chlad.
Po tomto zjevení sešli dolů po schodech do údolí do vod pošetilých bohů a nasedli do malé loďky.
-
Ervin se náhle probudil, jako když blesk uhodí do stromu a všude byla jen tma a jen malé škvíry, spáry, kterými prosvítalo světlo, prostor, který byl ale zcela uzavřen. Náhle ho popadl děs, že se náhle probudil do cizí dimenze a je v ní naprosto opuštěn. Srdce se mu hlasitě rozbušilo.
-
Tiger, Tiger, burning blight
Michael po dlouhé noci pomalu umýval nádobí v sešeřelém bytě s prosklenými okny, vysoko nad zemí. Byl to velice luxusní byt kousek od burzy na Manhattanu. Do bytu dopadaly jen světla vnějších neonů. Přemýšlel, že přese vše se nikdy neodcizil sám sobě, nebo přírodní energii v sobě samém. Nebo tak nějak aspoň to cítil. Nikdy se nenechal svázat názory druhých, nebo imaginacemi o štěstí současnosti. Právě procházel těžkým obdobím již třetího rozvodu, ale ničeho nelitoval, i když se cítil jako jako tygr, který právě roztrhal dvě antilopy. Však tak to bylo mimo jeho kontrolu, tak kázala příroda v něm. V každé z manželských epizod začal vždy nakonec oheň vášně pohasínat a pak nebylo možné odolat nějaké jiné mladší lvici, jež se přehnala přes hlavní třídu. Ale moralizování jeho blízkých mu přišlo relevantní asi jako současná vláda.
-
chosed gilot styles & mine mnich? kubism pics
sny - zahony plnost, komplexni sen vicero rozmeru "schopnosti", moznosti, moznost chapat i jinym zpusobem nez mimo sen?; vzbuzení do "jine dimenze", "probuzeni"ton-
Žádné komentáře:
Okomentovat